Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

35. kapitola

Ležela jsem ve své posteli a hlavou se mi míhaly vzpomínky z tohoto mistrovství. Co všechno jsem tu zažila. Že jsem před pár dny ležela právě právě tady a nade mnou se skláněl ten člověk, na kterého jsem nebyla schopna přestat myslet. Tehdy jsem ještě nic nevěděla. Netušila jsem, že postupně každým pohybem, co udělá, každou vteřinou, kdy je v mé přítomnosti krade mé srdce kousek po kousku. 

Tehdy jsem nevěděla, kolik moc pro mě ten okamžik bude za pár dnů znamenat. Že na něj budu myslet a přát si, aby se znovu opakoval. Přát si, abych se v tuto chvíli mohla zvednout, dojít za ním, udělat totéž co ten den ráno a vědět, že i on na tu chvíli čekal tak dlouho.

To jsem ale nemohla. Protože by si to on nepřál. Protože by to dopadlo jen mým ponížením. Nechtěla jsem z jeho úst slyšet ta slova, že mu na mě nezáleží tak jako mě na něm.

Po tvářích se mi skutálelo pár slz, které dokazovaly pravdivost mých myšlenek a já se raději přemluvila ke spánku, abych ještě nemohla udělat nějakou hloupost.

Ráno jsem se probudila a mé první myšlenky směřovaly opět k tomu samému člověku. Mohla jsem si jen povzdechnout nad mou hloupou myslí, která nedokázala přijmout ten fakt, že to nemá smysl.

Dopoledne jsem se na tréninku snažila přijít na jiné myšlenky, ale nemohla jsem si nevšimnout toho zvláštního napětí, které mezi mnou a všemi ostatními hráči panovala. 

Vadilo mi, že nevím, co se stalo po té, co jsem včera odešla, že nemohu ani hádat, co si myslí. Jediná cesta by byla, zeptat se jich. To jsem však nechtěla.

Po obědě jsem se odhodlala zajít za Lukášem. Nechtěla jsem, aby si myslel, že je něco v nepořádku. Přeci jen, on na tom tréninku ráno neměl být, takže by teoreticky ani neměl vědět, co se stalo.

Našla jsem ho na jeho pokoji opět samotného. Bylo mi líto, že nemůže trávit čas s ostatními u fotbalu nebo jakékoli jiné hry, protože musí ležet tady.

„Ahoj," usmála jsem se na něj a on mu úsměv opětoval.

„No ahoj," naklonil hlavu do strany a poplácal rukou na postel, kam jsem si měla sednout.

„Jak se daří noze?" optala jsem se jako vždy a usedla vedle něj.

„Ale, jde to. Prý bych měl do dvou dnů moct začít chodit o berlích," zakroutil hlavou s falešným úsměvem. 

„Vypadáš z toho velice nadšený," poznamenala jsem a on pokrčil rameny.

„Jasně, že bylo jasné, že už si tu nezahraju. Já jen doufal, že bych do konce mohl alespoň trénovat. Teď to vypadá tak, že budu rád, když budu do finále alespoň obstojně chodit," rozhodil ruce a protočil očima. Pak se na mě zahleděl.

„Asi bys mi ráda něco pověděla, viď?" všiml si. 

„Co?" usmála jsem se.

„Co se stalo včera s Kubou," připomněl mi.

„Včera?" ujišťovala jsem se ještě, protože jsem úplně nevěděla, co myslí.

„Ta pusa přece," protočil očima a připomněl mi v tu chvíli nějakou školačku. To bylo teprve včera? Připadalo mi, jakoby to byl už tak týden.

„Mimochodem, vypadali jste strááášně sladce," rozplýval se a já se neubránila malému úsměvu, který jsem ovšem ihned smazala.

„Já ten úsměv viděl," ukázal na mě a chytl mě kolem ramen. „Tak povídej."

„Co bych ti pověděla," zapřemýšlela jsem.

„No tak, všichni trneme zvědavostí, jaké to bylo?" pobídl mě a já na něj vyděšeně koukla.

„Vás všechny zajímá, jaké to je líbat se s Vránou?" podivila jsem se, protože to znělo opravdu zvláštně.

„Jasně že ne, jen nás zajímá, jak ses ty cítila," zasmál se a mě to bůh ví proč strašně potěšilo.

Zajímá je jak jsem se cítila? Nemohla jsem ze své tváře smazat úsměv.

„Tak to mají všichni docela blbé, protože já to řeknu maximálně tobě," upozornila jsem ho ještě, protože jsem si nepřála, aby komukoli vyprávěl, co teď uslyší.

„Fajn, tak už ale mluv," byl nedočkavý a to jen prohloubilo můj úsměv.

„Bylo to dokonalé," přiznala jsem a zavrtala se pod peřinu, „cítila jsem se naprosto úžasně. Byla to asi ta nejlepší chvíle v celém mém životě. Ani netušíš jak sladké rty má."

„To máš pravdu, to opravdu netuším," uchechtl se mi a já do něj lehce drcla ramenem.

„Takže jako první pusa to docela ušlo, ne?" utahoval si ze mě.

„Jo," odsouhlasila jsem to. 

Pak jsem se ale zarazila.

„První pusa? Jak bys to ty mohl vědět?" zpozorněla jsem, odtáhla se pryč zpod jeho paže a pohlédla mu do obličeje.

Najednou se tvářil provinile.

„Víš, bylo to trochu složitější, než se ti teď může zdát," snažil se z toho ještě nějak dostat, ale i tak začal pomalu ztrácet mou důvěru.

„Jak to myslíš složitější?" nakrčila jsem obočí a založila si ruce na prsou.

„Tehdy večer si kluci usmysleli, že tě k té puse ráno prostě donutí, a no," podrbal se na zátylku a pokračoval. „A protože já netrénuji, dostal jsem jinou roli, než přemlouvací."

„A to?"

„Natáčel jsem to," sklopil pohled dolů a mě spadla brada.

„Tys co?" nevěřila jsem svým uším. Natáčel? Oni to na mě prostě ušili. Věděli, že to udělám. Jsem jim všem jen pro legraci. Kuba věděl, že to udělám. Byl to jen trik. Jaké, že je zajímá, jak se cítím. Nic takového se neděje.

„Bože já jsem tak hloupá," zakroutila jsem hlavou a okamžitě se zvedla. 

„Počkej," stačil mě ještě chytit za ruku.