Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

55. kapitola

Chyba. Chyba, kterou si Slováci ponesou s sebou ještě dlouhou dobu. A ten, kdo ji provedl možná do konce života. Mladý obránce Šimon Nemec, nadějný hokejista, který dost možná svou chybnou rozehrávkou rozhodl celý zápas. A paradoxem je, že jediný člověk, který mu to bude dávat za vinu, bude on sám. 

Zajel za bránu pro puk a snažíc se setřást jednoho z Finských hráčů vyjel zpoza brány. Vystřelil dříve, než se stačil rozhlédnout, kde mu stojí spoluhráči a bohužel přihrál muži v modrém. Znovu tomu, který v první třetině snížil na rozdíl jedné branky. Tomu stačilo si zpracovat puk a vystřelit. A trefil se. Bylo srovnáno. 

Mohlo se zdát, že Slovenské naděje vyhasly. Mohlo se zdát, že toto mladého obránce složí. Záleželo jen na tom, jestli to bude pravda. Víra by v tu chvíli dokázala rozhodnout zápas.

Jedna hloupá chyba zpečetila Slovákům osud a už bylo jen na nich, jestli se ho pokusí změnit.

S hlavou zakloněnou jsem hlasitě vydechla. Bylo mi do breku. Ne z té chyby, ale z toho faktu, že Slováci měli Finy s hrsti, dokud nezačali mít smůlu. Projela jsem si rukou vlasy a snažila se zahnat slzy, které se draly na povrch. Postup do semifinále jakoby mi najednou propadl mezi prsty a já se ho snažila s posledních sil zachytit. 

„Jsi v pořádku?" položil mi na rameno svou teplou dlaň člověk, který mi vždy dokázal vykouzlit úsměv na tváři.

Otočila jsem se na něj a pouhý pohled dokázal zlepšit celý zápas a dát mi naději.

„Víš, že máš strašně krásný oči?" řekla jsem si v duchu, protože to byla přesně ta věta, kterou bych řekla, kdybych byla jen trochu odvážnější. Kdybych se nebála, že mě nebude mít rád.

Jako bych ja jeho tváři zahlédla překvapení. Pootevřel pusu, ale nic z ní nevyšlo.

„A já taky?" vyrušil nás Jirka Smejkal. „Mám je takový zelenožlutý, ale když se podíváš blíž, je tam i trochu modrý."

„Cože?" nechápala jsem, o čem mluvil.

„No oči přece," pousmál se, jakoby přesně tohle čekal.

V tu chvíli mě to napadlo. Přeci jen, už se mi to jednou stalo, takže to nebylo tak vyloučené.

„Oči?" řekla jsem překvapeně a koukla na Kubu, který měl ve tváři trochu provinilý výraz.

„Já jsem to," odmlčela jsem se a doufala, že to někdo dopoví.

„Jo, řeklas to nahlas," oznámil mi spokojeně Smejky a já cítila, jak mé tváře polil ruměnec.

Otočila jsem se rychle zpět k ledu, aby to nebylo tolik poznat a uslyšela za sebou hlasitý smích. Jo, však se smějte. Nejvtipnější věc na světě. Volové.

„Víš, nemusíš se no," promluvil na mě Kuba, „cítit špatně. Děkuju ti, jen jsem to nečekal."

Jistě, že to nečekal. Protože to byla hloupost.

Raději jsem se dál soustředila na zápas. Druhá třetina už nepřinesla nic moc nového. Jedno vyloučení na každé straně, gól u však nepadl ani jeden. A tak jsme s nervy museli přečkat další přestávku, přes kterou se zas většina kluků někam ztratila.

Přestože v aréně rozhodně nebylo ticho, to, které panovalo mezi mnou a Kubou nebylo nijak příjemné. Nebo jsem si to možná jen namlouvala, ale já se necítila příjemně, hlavně ne po tom, co jsem mu řekla.

Už jsem se nadechovala, ale on mě předběhl.

„Možná jsem to řekl špatně," začal a já mu najednou věnovala veškerou mou pozornost, „nechtěl jsem, aby ses cítila špatně. Chtěl jsem jen říct, no, že i ty máš krásný oči. Teda, že jsi krásná."