Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

37. kapitola

V pondělí už jsme byli všichni opět soustředění a já se snažila na onu událost myslet co nejméně. 

Moc mi to neusnadňoval fakt, že Jakub teď patřil do druhé přesilovkové formace a tím pádem byl v podstatě středem mého soustředění. Snažila jsem se totiž vylepšit, co šlo a má druhá formace ještě nebyla sehraná natolik, jak bych si představovala. 

Jelikož nás ten den brzo dopoledne čekalo USA, byl čas pouze na ranní a dopolední trénink. Z toho ranní vůbec neprobíhal na ledě.

Bylo pro mě obtížné zůstat soustředěná, když se na mě Kuba pokaždé koukal s tím zvláštním zaujetím. Po celou dobu tréninku ze mě skoro nespustil oči a já si začala připadat trapně. Asi mu připadalo směšné to, co jsem udělala. Asi mu to přišlo absolutně nepochopitelné, jak jsem si já mohla dovolit toto udělat. 

Nebo mu to doopravdy nevadilo, jak říkal Lukáš. Ozval se někde v mé hlavě ten dotěrný hlas, který nebyl schopen přijmout ten fakt, že o mě nestojí a dělal mi to jen těžší a těžší.

Proč jsem si nedokázala přestat dělat plané naděje, když vím, jak to je ve skutečnosti? Ale taková já už asi jsem.

„Dávej pozor," napomenula jsem Vránu už asi po sté za tento trénink, když se mi zdálo, že se nesoustředí na hru. 

„Dávám pozor," ohradil se Kuba.

„Tak, co jsem teď říkala?" založila jsem si ruce na hrudi a čekala.

Kuba nervózně polknul a zdálo se mi, jakoby snad hledal pomoc u spoluhráčů.

„Když se nebudeš soustředit, nebudeš hrát," varovala jsem ho a rozjela se ke střídačce pro pití. 

Hned jak jsem se otočila, došlo mi, co jsem to řekla. Plácla jsem se do čela a v duchu si začala nadávat. Jsem naštvaná sama na sebe, on za nic nemůže, ale stejně to nejvíce odnáší.

Opřela jsem se lokty o mantinel a vydechla. Sáhla jsem po pití a napila se. Potřebovala jsem se trochu uklidnit a přestat být tak ve stresu. Takhle to ale moc nepůjde.

„Čau," ozvalo se najednou vedle mého ucha a já nadskočila leknutím. 

Obrátila jsem se na dotyčného a úlevou vydechla.

„Nestraš mě," chytla jsem se za srdce a otočila se čelem k němu.

„Bála ses, že jsem Vrána, co?" utahoval si ze mě Kämpf a mně nezbylo víc, než jen zakroutit hlavou. Byla to pravda a on to věděl.

„Co potřebuješ?" přešla jsem jeho poznámku a unaveně zamrkala.

„Možná aby ses trošku probudila," luskl mi před obličejem a já trochu cukla hlavou, abych dokázala vnímat. 

Poslední dobou na mě přicházela únava. Možná proto, že jsem po nocích málo spala. Nedokázala jsem usnout, když jsem si stále vyčítala všechno, co jsem za poslední dny udělala.

„Co tím myslíš?" nechápala jsem ho moc, protože proč by to mělo zrovna jemu vadit?

„Jsi dnes jako spící panna," konstatoval. „Co se děje?"

Tím mě dost zaskočil. Od kdy se o mě on zajímá? 

Pak mi to ale došlo.

„Kdo tě za mnou poslal?" vydechla jsem.

„Kuba," přiznal bez okolků. „Víš, bojí se o tebe. Jen mu bylo hloupé za tebou chodit, když jsi ho před chvílí tak sprdla."

Promnula jsem si dlaní čelo a na vteřinu zavřela oči.