Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

23. kapitola

Všichni odcházeli z arény se skvělou náladou. Výhru chtěli pořádně oslavit a já si raději nechtěla představovat, co budou dnes večer dělat.

Stála jsem u dveří a čekala na jednoho člověka, protože jsem si s ním chtěla promluvit. Postupně vyšli všichni hráči, ale on nikde. Chvíli jsem tam ještě stála, a pak jsem se rozhodla jít za ním. 

Prošla jsem chodbami, kde už nikdo nebyl a došla až do části, kde se nacházely naše prostory. Všechny dveře už byli zavřené a většina světel byla zhasnutá. Jediné světlo, které ozařovalo chodbu byl tenký proužek světla, vycházející zespodu dveří naší kabiny. 

Pomalu a opatrně jsem otevřela dveře a musela trochu přivřít oči, které byly zvyklé na tmu. Když jsem si přivykla světlu, rozhlédla jsem se a spatřila jediného přítomného, který seděl na svém obvyklém místě vpravo, hlavu složenou v dlaních a na sobě jen spodní oblečení výstroje. Její zbytek se válel po zemi, jakoby ho ze sebe sundal a hodil ho kamkoli, kam se mu zachtělo.

Pod upnutým tričkem a kalhotami jsem mohla krásně vidět celou jeho postavu a že opravdu bylo na co koukat. V tu chvíli jsem se však snažila na to nemyslet.

„Kubo?" prolomila jsem naprosté ticho a on se šokem ve tváři vzhlédl. Co jsem viděla mi lámalo srdce. Po jeho typickém úsměvu už nebylo ani památky. Jakoby tam nikdy nebyl. Místo toho měl opuchlé červené oči a tváře ulepené od slz. Rty měl načervenalé a ruce se mu lehce třásly. 

Očividně nečekal, že by se tu mohl ještě někdo nacházet.

„Neměla bys tu být," řekl mi a pohlédl na své ruce.

„Pověz mi, co se děje," vyzvala jsem ho, nehledě na jeho slova.

Co nejtišeji, abych nezkazila to ticho, jsem přešla až k němu a posadila se na zem vedle jeho nohou opřená o lavici. 

Chvíli bylo ticho, ale pak se zapřel rukama o kraj lavice a sesunul se vedle mě. 

Vnímala jsem, že se naše ramena dotýkají a to teplo, které z něj sálalo. Bylo to, jakoby mezi námi probleskávaly neviditelné blesky pokaždé, když se jeden z nás nadechl a lehce se pohnul.

Věděla jsem, že uvnitř v tu chvíli asi sváděl boj sám se sebou. Nevadilo mi ale čekat. A tak uběhly vteřiny, minuty, nevím přesně jak dlouho jsme tam beze slova seděli. Věděla jsem však, že kdybych měla takto zůstat navždy, jen já a on, nevadilo by mi to.

„Nevím, co se děje," náhlé přerušení ticha se mnou trochu cuklo.

„Dělám co můžu. Přese všechno, co se stane, vždycky vstanu a jdu dál. Chci tu být užitečný, nechci být ten, kdo to týmu kazí. Chci, abych na sebe mohl být po vyhraném zápase znovu hrdý, abych se nemusel cítit, jakoby se mému týmu beze mne vedlo lépe. Vím, že trenér říká, že si vedu dobře a chce to jen trochu štěstí. Já to štěstí ale očividně nemám. Střelec, který nedává góly je týmu na nic. Každý pořád říká, že je to v pořádku a nic se neděje, já ale moc dobře vím, co si myslí. Myslí si to všichni, tým, já, ty, trenéři i celý národ. Už nesnesu tu soucitné pohledy, který mi jasně říkají, že nejsem dost dobrý. Nároďák je pro mě tak důležitý. Je pro mě obrovská čest zastupovat mou zem a chci tu hrát to nejlepší, co umím. Nevím ale, proč jsem tu tak neschopný," vydechl a zaklonil hlavu.

„Víš," začala jsem a přesně ještě nevěděla, co řeknu. „opravdu nevím, co se děje. Nedokážu ti tu teď říct, že bude všechno hned v pořádku. Jediné, co ti můžu s jistotou říct je, že se ve mně mýlíš. Nemyslím si o tobě, že jsi neužitečný a týmu nepotřebný."

„Jakube," chytla jsem ho za ruku a přinutila ho se tak podívat na mě. „Bez tebe by to tu nebylo stejné. Vím, že si teď myslíš, že ti mažu med kolem pusy, sama bych si to asi myslela. Jsou ale věci, které ty nevidíš. Jsi slepý k věcem, které se tě týkají, protože jsi přesvědčen, že děláš všechno špatně. Ty jsi ale neviděl, jak se za tebe kluci na ledě postavili. Neslyšel jsi, jak nadávali na toho hráče, neviděl jsi ty rozzlobené obličeje, když zjistili, že zákrok na tebe netrestají.  Můžeš si dát klidně vlastňáka, kluci tě ale vždycky podrží. Já ti říkám, že se k tobě nikdy neotočíme zády. Nedokážeš si představit, jak jsi pro nás důležitý. Pro tým, pro trenéry i pro mě."

Po vyřknutí posledního slova jsem se trochu zarazila, protože jsem najednou měla pocit, že jsem řekla něco, co jsem nechtěla. 

Kuba na mě celou dobu zíral a jak jsem přestala mluvit, uvědomila jsem si jeho pohled naplno. Nedokázala jsem vyčíst emoce v jeho tváři, dokázala jsem ale cítit ty, které se ve mně objevili. 

Najednou mě objal. Nečekala jsem to, a tak jsem na chvíli zamrzla. Náhlý příval tepla v jinak chladném prostoru byl pro mé tělo více než uspokojující. Obmotala jsem své ruce kolem jeho hrudi a matně vnímala, že jsme si právě teď blíže, než bychom měli být. 

Z nepravidelného dechu jsem poznala, že opět propadá těm špatným pocitům. Nevěděla jsem moc co dělat. Chtěla jsem ho uklidnit, na druhou stranu jsem mu ale nechtěla bránit, jestliže to ze sebe takto potřebuje dostat. 

Proto jsem ho pouze lehce hladila po zádech a kreslila mu přes upnuté tričko různé obrazce. Potichu jsem šeptala uklidňující slova a zároveň si užívala jeho přítomnost, zatímco od schoval svou tvář do mých vlasů a potichu vzlykal. 

Spousta lidí by mohla říct, že kluci by neměli brečet. Můj názor se ale velmi lišil. I kluci jsou stále lidé s city a emocemi. Zaslouží si být vyslyšeni. To, že kluk brečí není známkou slabosti, je to naprosto přirozená věc.

Po chvíli takto strávené se proti mé vůli začaly i z mých očí linout slzy. Bez určitého důvodu, prostě se to stalo a bylo to pro mě tak zvláštně osvobozující. 

Nevím, jak dlouho jsme takto zůstali, co si pamatuji naposledy je, že jsem zavřela oči a nakonec cítila chlad země, který okamžitě přebil náhlý příval tepla.