Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

39. kapitola

Po začátku třetí třetiny už jsem měla jiné myšlenky. Všechny se stočili k jedinému hráči, který ležel na ledě, držíc se za hlavu, neschopen vstát.

Radim Šimek, usměvavý, obětavý a věrný spoluhráč poslední dobou v psychické nepohodě, dostal loktem do hlavy od hráče Američanů. Byl to hodně nepěkný faul, ale přestože se Radim okamžitě skácel k zemi, rozhodčím trvalo dobrých dalších deset vteřin, než zastavili hru.

S obavami jsem sledovala, jak se zvedl a opatrně dojel na střídačku. Usedl stranou od ostatních a ujal se ho doktor. Sundal mu helmu, chytil obličej do tváří a zkoumal, zda-li nemá otřes mozku. Chvíli mu ledoval za krkem a následně se Šimek přidal na lavičku k ostatním, kde jsme společně čekali, až si rozhodčí prohlédnou video.

Byl to jasný faul. Pět minut a trest do konce utkání. Stoprocentně. 

Ve chvíli, co jsme čekali se na Radima přijeli podívat všichni hráči na ledě a ujistili se, jestli je v pořádku. Největší starost měl samozřejmě Hertl, ale to bylo dost jasné.

Čekání pro mě bylo dost zdlouhavé. Obyčejně jsem si ho krátila detailním pozorováním jednoho určitého hráče, ale dnes jsem si předsevzala, že mu nebudu věnovat žádnou pozornost.

Byla jsem tedy moc ráda, když si rozhodčí konečně nandali helmy a rozjeli se na led. Hlavní rozhodčí dojel na střed a upravil si helmu. Arénou se pak rozezněla jeho slova a fanoušci České republiky se začali bouřit. Pětiminutový trest. Žádné do konce utkání nebo stopka. Faul Američana byl velmi nebezpečný, ale on z něj vyšel jen s pětiminutovou pauzou.

Naši hráči byli naštvaní a Jalonen vypadal, že už si v hlavě střádá plány, jak tuto nespravedlnost ze strany rozhodčích vyřeší. Já už přestávala mít trpělivost. Jediná věc, kterou jsem v tu chvíli chtěla udělat byla, dojít na ten led, dát tomu rozhodčímu pořádnou perdu do obličeje, vzít toho hráče, který mi zranil svěřence a vykopnout ho až na měsíc. Nenávidím nespravedlnost. A tohle teda sakra nespravedlivý bylo. 

„Dobrý Šimi?" sehnula jsem se k němu a dala mu ruku kolem ramen.

„Jo," zamračil se. „Ale... Vidělas to, ne? Vždyť mi nacpal ho obličeje loket. Zvedl ho úplně nahoru."

„Jo, viděla jsem to," souhlasila jsem také se zamračeným výrazem. 

„Jo..."nechal věto vyznít do prázdna. Najednou však zpozorněl, „vážně, já nelžu. Trefil mě vědomě. Ta ruka byla až u hlavy, já říkám pravdu."

Začal se obhajovat a já v prvních chvílích nechápala, co jde. Vždyť já mu přeci věřila, nijak jsem ho nezpochybnila... Pak mi ale jakoby svitlo. Bože, to zasraný vedení Sharks.

„Počkej Šimi," přerušila jsem ho ve snaze zabránit tomu, aby se mi tady sesypal.

„Počkej počkej," více jsem ho objala kolem ramen, aby měl pocit, že jsem tu s ním. „Nepochybuji o tobě. Ani v nejmenším. Bezpodmínečně ti věřím, dobře? Nikdy bych ti nelhala, nikdy bych tě nepodrazila, nikdo tady."

Koukal na mě jako na zjevení. Párkrát zamrkal a následně se mu na tváři usadil menší úsměv. Brala jsem to jako výhru. Úsměv jsem mu opětovala ještě ve větším měřítku.

„Děkuju," rozšířil úsměv a natočil se ke mně. Pak mě nakrátko objal. Připadala jsem si v tu chvíli, jako bych doopravdy někomu pomohla. Jeho objetí bylo tak vřelé a přátelské. Ještě jsem se na něj pak pousmála a stoupla si zpět. 

Hráč USA už byl na trestné a já se zhluboka nadechla. Při tom objetí jsem si opět vzpomněla na Kubu. Pohled mi k němu na vteřinu zaletěl, ale měla jsem smůlu. Zrovna na mě taky koukal. A tvářil se, jako bych udělala něco, čím jsem mu ukřivdila. Trochu jakoby snad... Žárlil? Ne, to je blbost.

V přesilovce jsme bohužel neskórovali a ještě k tomu Američan hned po výjezdu z trestné zamířil k nám do brány. Tam ho zastihl Sklenička, který ho nápadně dlouho po zapískání držel u mantinelu a zabraňoval mu tak, jet, kam chtěl.

Pár minut ještě Šimek odehrál, než mu doktor oznámil, ať jde do kabiny. Nevěděla jsem proč, ale on ho poslechl.

Devět minut před koncem základního času se na ledě zrovna vyskytovala první formace. Krejčí najížděl na bránu, puk mu trochu poskočil dopředu a jel rychleji, než David. Brankář si chytře přitáhl puk a schoval ho pod svou rukavicí. Byl to chytrý tah. Nikdo z Američanů nestojí o dorážky našeho Krejči. Co už ale jistě nechtěl bylo to, jakou tím dal najevo věc. Že ho Krejčí ohrožuje. Že se to třeba i trochu bojí. Že moc dobře ví, kdo je tady nejlepší. David se usmíval a já mohla hádat, že mu právě sebevědomí o trochu stouplo, což bylo jen dobře.

Asi tři minuty před koncem se vrátil Radim s trochu skleslým pohledem. Oznámil mi, že mu kustodi v kabině oznámili, že hrát může. Tady mu ale tvrdili, že hrát nemá. Už zase byl jako míček, který si někdo přehazuje mezi sebou jako horký brambor a chce se ho zbavit. Stejně jako u něj v klubu. Smutně jsem se na něj usmála a on mi úsměv opětoval. Pak si sedl na lavičku, ale do hry už se nezapojil. 

Zrovna jsme hráli pět na šest a tudíž opět má formace. Byla jsem maličko nervózní. Vůbec se nám v přesilovkách nedařilo a já si připadala dost blbě. Oslabení ale byli lepší. Mou nervozitu úplně zabilo, co jsem uviděla. Přestože se na ledě snažili Američané dorovnat, David Pastrňák se na střídačce smál doslova od ucha k uchu. Jeho úsměv mě zahřál u srdce. Byl upřímný. Nebál se, že prohrajeme, věřil jim. A ještě k tomu zrovna něco říkal Vránovi, který se následně zahleděl na bránu a o pár chvil později i jemu tvář zdobil úsměv. Ba dokonce smích. Ano dámy a pánové. Kuba se smál. Nahlas, zhluboka, neskrývaně a hlavně upřímně. Tělem mi proběhlo zamravenčení a já se trochu ošila. 

Nedokázala jsem se pořádně soustředit na hru. Zpět jsem se dostala až ve chvíli, kdy zazněla siréna a my měli jasné další tři body.

Trénovali jsme, já po nocích vylepšovala sestavy a taktiky a zlepšovali jsme se. Kubovi jsem se snažila vyhýbat. Vždy jsem pomyslela na to, jak mě úplně vyvedl z míry na tom zápase. Nesmí se mi to stávat.

Další den jsme zápas proti Finsku prohráli. Nebyli jsme nejraději, ale moc jsme si z toho také nedělali. Finsko je těžký soupeř, nevadí to. 

Za dva dny nás čekalo čtvrtfinále s Německem a já si uvědomila koho tam opět uvidím. Moritz si mě nejspíš stejně nebude pamatovat, takže to je jedno. Ráda fandím Německu, ale teď jsem jim výhru ani náhodou nepřála.