Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

60. kapitola

,,Kam mám jít?" podivil se Kuba, který stále stál uprostřed místnosti skoro nahý.

,,Takhle nikam," zasmála jsem se a v hlavě si opakovala, abych se hlavně dívala jinam než na něj.

,,Máš na sobě moje oblečení," konstatoval.

,,Jo, ráno jsem si ho omylem vzala místo toho svého," usmála jsem se nervózně.

,,Sluší ti," cítila jsem na sobě jeho pronikavý pohled.

,,Díky," měla jsem chuť mu říct, že i jemu to takhle sluší, ale na to jsem opravdu neměla odvahu.

,,Přinesla jsi nám snídani do postele, jo?" zaslechla jsem v jeho hlase náznak neposlušnosti.

,,Snídani do postele bys ale musel jíst v posteli," sedla jsem si do peřin a talíř položila vedle sebe.

,,Tak jestli mě tam tak moc chceš," řekl a podle zvuku přešel k posteli. Já se stále raději dívala někam jinam a dělala, jak mi to připadá hrozně zajímavé.

,,Co jsi na té zdi zjistila?" utahoval si ze mě.

,,Je bílá," pokrčila jsem rameny a než si on stihl vzít cokoli k jídlu, vzala jsem talíř a lehla si na postel na břicho.

,,Hej," zasmál se a za pár vteřin už ležel vedle mě.

,,Jak víš, co snídám?" zajímal se.

,,Dáváš si to každý den ve společné jídelně, není to žádné tajemství," vysvětlila jsem mu.

,,Takže mě sleduješ, když jím?" řekl a mně došlo, že to zní opravdu špatně.

,,To ne, jen jsem si toho všimla," mlžila jsem.

,,Nekecej," vzal z talíře jídlo, které bylo moje a natáhnul ruku tak, abych na něj nedosáhla.

,,Hej, vrať mi to," natáhla jsem se po mém chlebu se sýrem, ale nedosáhla jsem na něj. Měl ruku až někde za sebou.

,,Tak si to vem," provokoval mě. Nikdo mi nebude odepírat jídlo.

Opřela jsem se tedy o ruku a naklonila se nad něj. Snažila jsem se nedívat na jeho kůži, protože kdybych to udělala, už bych nedokázala odtrhnout pohled.

Chleba byl však stále moc daleko. Najednou ho Kuba pustil na zem. Chtěla jsem ho chytit, takže jsem se v rychlosti nahnula dál, ale jen jsem skončila natisknuta na Kubovo hrudníku. V tu chvíli mě napadlo, jestli náhodou tohle neplánoval.

Srdce se mi rozbušilo ohromnou rychlostí a nic nebránilo tomu, aby to Kuba cítil. Zdálo se mi, že i to jeho pulzovalo rychleji.

Ruka, kterou měl nataženou ode mě se najednou omotala kolem mého pasu a a přimáčkla mě ještě blíže. Ostře jsem se nadechla. Uvolnila jsem své tělo, a tak se dostala obličejem až k tomu jeho.

Měl zrůžovělé tváře a koukal na mě jako nervózní štěňátko. Nechápala jsem, co se to dělo. V jednu chvíli jsme v klidu snídali a ve druhou se Kuba choval, jako bychom byli pár. Což jsme nebyli.

Něco jsem nervózně zamumlala, ale nemělo to žádný účinek. Ani nevím, jaký by to mělo mít. Abych pravdu řekla, nebyla to v tu chvíli jediná věc, kterou jsem nebyla schopna vymyslet.

Jeho rty byly tak blízko těm mým, že by se mohlo zdát, že už se dotkly. Ale ne, stále mezi nimi byla malinká mezera, která mě dělila od velkých problémů. Kdybych to totiž udělala, měla bych mu co vysvětlovat.

Nevnímala jsem, že se nacházíme v hotelovém pokoji na mistrovství světa. Nezajímalo mě nic než on. A proto můj mozek vypustil první i druhé klepání na dveře. Asi mu to nepřipadalo důležité, to se ale spletl.

Kubovo dech se srážel s tím mým a já byla jako omámená.

Co mě však dokázalo okamžitě probrat, bylo zavrzání dveří a následných pár slov, které příchozí řekl. Nerozuměla jsem jim.

Ve vteřině jsem se natočila pryč od Kuby, který mě stále nepouštěl. Ve dveřích mě však čekalo překvapení ze všech nejhorší.

Stál tam Kari Jalonen a trochu vykolejeně koukal na to, jak spolu ležíme v jedné posteli natisknutí na sobě. Já v Kubovo oblečení, on kompletně bez něj.

Pár vteřin jsem byla moc překvapená na to, bych se pohla. Pak jsem si však vše uvědomila, v rychlosti se dostala z Vránovo sevření a postavila se.

Kari už se omlouval a odcházel pryč. Než jsem stihla přiběhnout ke dveřím, už byly zavřené.

,,Doprdele," ulevila jsem si a bez jediného pohledu na Kubu jsem vyšla z pokoje.

Kari už byl na konci chodby, takže jsem ho musela doběhnout.

,,Wait!" křikla jsem a on doopravdy zastavil.

,,I'm sorry, it's not how it looks like," obhajovala jsem sem se. Já vím, že nic neřekl, ale to on nikdy. Už poznám, co si myslí.

,,It doesn't matter. What matters, is how much it affects him," myslel na Kubovo psychické zdraví.

,,There is no 'it'," snažila jsme se vysvětlit. ,,Nothing happened."

,,If it's part of your plan, okay, but this seems wrong to me. Playing with him to make him feel better is more likely to destroy him."

,,Listen, there's nothing between me and Vrana," zmatkovala jsem a říkala něco, co jsem si předem vůbec nepomyslela. ,,I'm just trying to help him as we agreed."

,,Okay, it's your thing," zvedl ruce nad hlavu a následně odešel.

Kdybych věděla, že jsme nebyli tak docela v soukromí.

Kdybych bývala neřekla ty věci, co nebyly pravdou jen proto, že jsem se bála, mohlo to celé být úplně jinak.

Protože ať mi řekne kdokoli cokoli, to, co se stalo další den a co jsem odstartovala v tuto chvíli, byla jen má vina...