Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

57. kapitola

Slováky už jsme před opuštěním arény nepotkali. Nevím, jestli to bylo dobře nebo ne, ale část mě chtěla, abych jim ještě něco mohla říct, přestože moc nevím, co.

Vyšli jsme na čerstvý vzduch a já se ho pořádně nadechla.

,,Fajn zápas," zhodnotil to Červenka.

,,Víc než to," neodpustila jsem si připomínku.

,,Škoda, že prohráli, těšil jsem se, jak je ve finále porazíme," vtipkoval Smejkal.

,,To se tam ještě musíme dostat my," připomněla jsem jim jen tak mimochodem.

,,To samozřejmě zvládneme," nepochyboval Langhamer

Raději jsem nic neříkala. Je hezké, že si věří, ale jít do zápasu zrovna s Kanadou a tím, že vyhrají není dobrý nápad. Obzvlášť, když nejsme favorité.

,,Nechceme zajít na večeři?" navrhl Vráník a já si musela uvědomit, že tím myslel celý tým.

,,Jasně," vyhrkla jsem, ale následně mi došlo, že to znělo až moc nadšeně.

Chvilku bylo ticho a já zaznamenala, že se na mě všichni překvapeně podívali. Nic ale neřekli.

,,Tak jo vy hrdličky, běžte na večeři," uchechtl se Smejkal. Ten kdyby byl někdy zticha, to by byl zázrak.

,,Vy nejdete?" snažila jsem se to ještě trochu zachránit.

,,Nechceme vám tam překážet," nenechal si ujít zapojení se do konverzace Blümel.

Nevěděla jsem, co na to říct, protože Kuba jistě plánoval velkou týmovou večeři, ne tohle.

,,Tak dobře, uvidíme se na hotelu," překvapil mě.

,,Mějte se," rozloučil se s námi více kultivovaně Krejčí.

,,Necháme vám volný jeden pokoj," křikl ještě Černoch, když jsem si začínala myslet, že nás nechají být.

,,Můžeme?" ozval se Jakub a nabídl mi rámě.

Nevěděla jsem, co udělat. Vyjeveně jsem na něj koukala, protože jsem ještě nikoho neviděla, že by takto šel po ulici.

,,Takhle lepší?" zasmál se a chytl mou dlaň.

,,Jo," dostala jsem ze sebe. Byla jsem až moc nervózní na to, abych dokázala reagovat na to, co jsme udělala.

,,Máš nějaké místo, kam bys chtěla jít?" zeptal se po chvilce chůze.

,,Znám to tady asi jako ty, takže vůbec," zasmála jsem se a začínala se dostávat do většího klidu.

,,Tak budeme doufat, že na něco narazíme," usmál se a na vteřinku zvýšil stisk. Donutilo mě to, se na něj podívat. Vřele se na mě usmál a vnutil tím úsměv i mně.

Na nic jsme nenarazili a nakonec se shodli, že ani hlad nemáme. Z večeře tedy sešlo a my se rozhodli, že se jen tak přijedeme pí městě.

,,Co budeš dělat, až skončí mistrovství?" tou otázkou mě zaskočil. Co budu dělat? Všichni se vrátíme zpět do normálních životu, znamená to, že už ho nikdy neuvidím?

,,Nevím," přiznala jsem popravdě. ,,Teď si to tak nějak nedokážu představit, že bych vás už neviděla."

,,Je to zvláštní, byl už jsem na více mistrovství, ale žádné zatím nebylo jako tohle," vzpomínal. ,,Tady se mi to zdá jako život úplně mimo okolní svět. Mimo čas, mimo všechno."

,,Tak ty se budeš vracet do Detroitu," konstatovala jsem, ani nevím proč. Oba jsme to věděli, vždyť tam bydlí.

,,Jo," sklonil hlavu a připadalo mi, že trochu posmutněl.

Nevím, co jsem si myslela. Pro něj to asi ani není zvláštní, prostě mistrovství, po kterém se vrátí domů. Vsadila bych se, že na mě do třech dnů zapomene, zatímco já ho ze své mysli už nikdy nedostanu. Zažila jsem toho s ním tolik důležitého, že nechápu, jak může odejít.

„Ohledně toho před zápasem," odmlčela jsem se a nechala mu čas, aby si uvědomil, o čem mluvím.

„Musíme o tom mluvit?" snažil se od tohoto tématu ustoupit.

„Nevím, připadá ti nedůležité mluvit o tvých citech?" zastavila jsem, abych podtrhla svá slova.

„Připadá mi to těžké," přiznal a stále se koukal do země.

„To ale nemusí," přesvědčovala jsem ho, „mně můžeš říct cokoli."

„To se ti snadno řekne, ale když se mi máš sama svěřit, utíkáš," otočil kartu a mně to přišlo trochu jako podpásovka. Nemůže to srovnávat. Ne, když jeho problém je potřeba řešit a ten můj je jen má hloupost.

„J-já," zakoktala jsem se.

„I já ti chci pomoct, ale ty mě nenecháš," pokračoval. Normálně bych mu vynadala, že se snaží změnit téma konverzace, ale v tuto chvíli narazil na to správné místo a dokonale mě rozhodil.

„Tak mi to řekni," chytl mě i za druhou ruku, konečně zvedl hlavu a zadíval se mi přímo do očí. Bez zaváhání.

O krok jsem automaticky couvla. 

„Měli bychom jít zpět, už je pozď-"

„Neměň téma," přerušil mě. „Tohle je důležitější."

„A co bys chtěl slyšet?" 

„Pravdu. Proč jsi mi tehdy plakala v náruči, proč se tak moc bojíš se mi svěřit. Má ten důvod co dělat se mnou? Vadím ti snad nějak?" jeho oči mě propalovaly a já v nich viděla tisíce slov, které nevyslovil.

„Nechci tě tím zatěžovat, je to hloupost," zamlouvala jsem to.

Zhluboka se nadechl. „Kdy konečně pochopíš, že ty jsi stejně důležitá jako jiní. Že i tvé city je potřeba chránit."

„Ale to," zasekla jsem se a nevěděla, co říct. Asi měl pravdu. Ale já mu nic z tohoto nemohla za žádnou cenu říct. On to prostě nechápe.

„Fajn, pojďme zpět," nechal toho a já si oddechla. „Ale já to s tebou nevzdám."