Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

4. kapitola

Po příchodu do kabiny bylo pár minut naprosté ticho. Každý chvíli přemýšlel sám o sobě, aby si uvědomil, co je špatně a co musí zlepšit. Nevím od kdy to tak funguje, ale děje se to v každém zápase v každé přestávce, po každém prohraném zápase. Kari holt přinesl do českého hokeje něco nového a mně se to moc líbí. 

Nevím, jak to vždy vycítí, ale začne mluvit v tu správnou chvíli, kdy jsou všichni psychicky připraveni na další postup v zápase a pokaždé dokáže říci tu správnou věc. Já jsem mu jsem po ruce, když potřebuje asistenci u vysvětlování a případného překládání, když si někdo není jistý, že rozuměl. Funguje to tak a myslím si, že je to moc dobré.

Přejížděla jsem pohledem po hráčích abych se ujistila, že jsou všichni v pořádku. No, nebyli. David Jiříček působil na pohled velice nervózně a i na ledě se to dost projevilo. V hlavě se mi začal rodit plán, jak mu trochu pomoct a dokázat mu, že jsme tu vždy všichni pro něj.

Na chvíli jsem se nenápadně vytratila z hlavní řady trenérů a v rychlosti si sehnala menší kus papíru a tužku. Napsala jsem na něj, co jsem potřebovala a přešla ke Špačkovi, který seděl na kraji jedné ze stran, kde měl v rohu místo i právě zmiňovaný Jiříček. Ten vypadal trošku zakřiknutý a raději moc nezvedal hlavu. 

Ťukla jsem Michalovi na rameno a položila mu na ruku lísteček. Pochopil, co má udělat a tak, aby to nikdo neviděl, si ho přečetl. Po přečtení ho opět složil a nenápadně se na mě podíval. Usmál se a podal do Krejčímu vedle sebe. Takhle papír koloval, až se dostal k Jiřímu Černochovi, který seděl vedle Jiříčka. Ten si ho přečetl, pak se podíval na zbytek kluků a poznal, že po něm nenápadně pokukují. 

Mezi tím mluvil Kari o tom, jak musíme být důraznější a já měla pocit, že v tuto chvíli není potřeba tolik pozornosti.

Jirka schoval papírek za něj a jakmile Kari domluvil, s úsměvem chytil Davida kolem ramen, „Co je kámo, vypadáš jak nervózní štěně."

To jsem tím: 'Zkuste ho povzbudit' nemyslela, ale co teď s tím nadělám.

„Moje slova, někdo kdo kraje tak dobře jako ty, se určitě nemusí bát, že se mu něco nepovede," překvapili mě slova Krejčího a v tu chvíli se to začínalo ubírat tím správným směrem.

„Určitě si buď jistý, že se na nás můžeš spolehnout, my tě vždycky podržíme," ujistil ho kapitán a na Jiříčkově tváři se objevil užaslý úsměv. 

„Jak do tebe někdo do tebe vrazí, nebo ti bude nadávat, stačí říct a my si ho podáme," vnesl do toho troch humoru Špaček a mně došlo, proč jsou to právě tito tří, kteří nosí na drese A a C.

„Díky chlapi," usmál se do země Jiříček.

„Hlavně se nám tu nerozbreč," chytl ho za hlavu Černoch a celá kabina se začala smát. Napětí opadlo a kluci začali házet takové ty typické vtipy, než si je Kari zase zklidnil, aby mohl pokračovat ve výkladu.

Patnáct minut uběhne pokaždé jako nic a než se nadějeme, musíme jít zpět na led, pokračovat v zápase.

Jak kluci vycházeli z kabiny, zavolal si mě k sobě Kari a chtěl, abych mu vysvětlila, o co se jednalo. Nebyl naštvaný, to vůbec ne. Byl jen zvědavý. To se mi na něm moc líbilo. On se zajímal. Zajímal se o své hráče a chtěl aby se cítili dobře.

Kluci se zatím projížděli po ledě a my měli na chvilku volno. Další postup ve hře byl naplánovaný a já si tak mohla na chvíli sednout vedle našeho druhého brankáře Marka Langhamera a pozorovat společně s ním, co se děje na ledě. 

„Co bys řekla sázce?" vybalil na mě bez okolků Marek až mě to trošku zaskočilo, protože jsme si nijak nedali najevo, že o sobě víme.

„Sázce? Zaleží na tom, co by obsahovala," odpověděla jsem, ale nekoukla se na něj a dál sledovala Vránu, jak se protahuje u mantinelu.

„Vsadili bychom se o to, kdo střelí první gól a kdo ten poslední, plus asistence," pohlédl na mě a pak putoval pohledem zpět, jakoby se snažil zjistit kam přesně koukám. Proto jsem raději zaměřila svou pozornost na něj.

„Fajn, to zní dobře, kluci o tom ale nemusí vědě, že?" ujistila jsem se, protože by to ode mě nebylo moc povzbuzující pro ostatní.

„Platí," přijmul to a zřejmě začal přemýšlet, koho si vybere.

„Já sázím na Blímu s asistencí Červuse," pokýval hlavou a zatvářil se, jakoby to už dávno vyhrál.

„A poslední?" zeptala jsem se.

„Taky oni."

„O co se vlastně sázíme?" napadlo mě, protože to byla také dost podstatná část.

„Nevím," odmlčel se a chvíli přemýšlel. „Co kdyby si vítěz prostě pak vybral, co chce? V podstatě bychom se vsadili o jedno přání."

„Dobrá tedy," moc se mi to nelíbilo, protože by jeho vítězství dalo klukům možnost donutit mě k čemukoli, ale i tak jsem na to kývla. „Pak beru Vránu s asistencí Hertla, na oba. Snad mi ta jeho třináctka přinese štěstí."

„Víš, že jsi dost předvídatelná?" zasmál se a já se na něj zamračila.

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Dávej pozor, už se bude začínat," vyhnul se odpovědi na mou otázku a tvářil se, jakoby ji neslyšel.

„Nepoučuj a odpovídej," naléhala jsem, ale když jsem se podívala, vážně už zbývala pouhá půlminuta do začátku druhé třetiny.

„Čéče! Pocem!„ křikl Marek na přijíždějícího hráče, který se otočil a zamířil k nám.

„Buď nám svědkem, ať se z toho naše milá nemůže vykroutit, až prohraje," mrkl na mě a já si odfrkla. „Sázka o to, kdo dá první a poslední gól, kdo prohraje, musí tomu druhému splnit jakékoli přání. Sázím na Blumku s Romanem, ona na Havrana s Hertlíkem, platí?"

Natáhl ke mně ruku a já nemohla uvěřit vlastním očím.

„Řekl jsi, že to ostatním neřekneš," připomněla jsem mu a Jirka vypadal, že chce něco dodat, ale Marek ho nenechal.

„Tak platí?" zdůraznil a znovu ignoroval slova, která jsem řekla. Natáhl ke mně ruku.

„Ty jsi šmejd," zanadávala jsem si a byla ráda, že mi Kari nemůže rozumět, protože by se mu určitě nelíbilo, jak s jeho svěřenci mluvím. 

„Fajn, platí," potřásla jsem si s ním.

„Je-li to kopyto, platí to," bouchl párkrát do našich rukou Černoch a já se tomu musela zasmát.

„Tak se měj, a doufej, že dnes nebudeš muset na led," řekla jsem ještě Markovi a šla si stoupnout vedle Kariho, protože naše zahajovací formace už se sjížděla na vhazování.