Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

32. kapitola

„Je moje svobodné rozhodnutí, co budu dělat a co ne," řekl se založenými rukami Smejkal a podíval se na mě nesmírně vážně.

No a takhle to vypadá už od začátku tréninku. Od první chvíle, co jsme málem nenastoupili na led, když kluci odmítali dělat cokoli, co jsem řekla, se chovají, jak chtějí. Já blbá jsem totiž dnes nabídla zbytku trenérů, ať si odpočinou, že vezmu trénink sama, ale zatím mi to moc nevychází. Tito čtyři mi to dnes totiž nijak neusnadňují.

„Tak o tohle ti jde?" nevěřila jsem vlastním uším, „o ten blbý úkol?"

„Sakra chlapi! Tady jsme na mistrovství světa! Tohle není žádná podělaná hra!" ruply mi trochu nervy, protože mi jejich chování připadalo naprosto neadekvátní. Vím, že na ně Kari nechce křičet, ale tohle se hokeje netýká.

„Mistrovství nemistrovství, trest je trest a ty jsi ho nesplnila," argumentoval Sklenička a mě napadlo, jak k takové taktice asi včera přiopilí dospěli.

„Děláš si legraci, že?! Trénink na světovém šampionátu má sakra přednost před hloupým úkolem z flašky!" to už jsem byla opravdu naštvaná.

„Vždyť je to jen jedna blbá pusa," nepřidával tomu takovou hodnotu Ščotka, „kolik už jsi jich takhle rozdala."

Na to jsem neměla co říct. Pravda byla moc ponižující.

„Počkej, chceš říct, že jsi ještě nikdy," odmlčel se Smejkal a s neskrývaným překvapením koukl po svých spoluhráčích.

Chvíli bylo trapné ticho, ale nakonec ho přerušil nás brankář, který nás do té doby jen pozoroval z povzdálí.

„Pamatuješ ještě na naší sázku?" usmál se vítězně Langhamer a mně zamrzl obličej.

„Jakou myslíš?" chtěla jsem to ještě uhrát, ale to by tu nesměl být přítomen Jirka.

„Teď už se z toho nevyvlíkneš, prohrálas a já jsem toho svědkem," připomněl mi Čeče a mně bylo jasné, že jsem v koncích.

„Fajn, tak snad si to užijete," šeptla jsem potichu, ale všechny reakce vedly k tomu, že mě slyšeli. Okamžitě si totiž začali něco vzrušeně šuškat. Co, jsem už nezaslechla, protože jsem se rozjela pryč od nich.

Nevím, kde se to ve mně v tu chvíli vzalo, ale rozjela jsem se přímo k Vránovi, který neměl o našem rozhovoru před chvílí nejmenší ponětí, protože mezi tím poctivě trénovat střely na bránu.

Byla jsem nervózní a to hodně. Myslela jsem na všechny mé představy prvního polibku a v krku se mi vytvořil knedlík, když jsem si uvědomila, že se jim to ale vůbec nepodobá.

Jediná věc, kterou jsem si přála byla, aby můj první polibek dostal někdo, kdo dostane jednoho dne i ten poslední. Někdo, s kým už budu navždy, až do konce mého života. Někdo, koho budu doopravdy milovat a on mě. Možná mám nereálné představy, ale doopravdy jsem věřila, že se jednoho dne najde někdo, kdo mě bude mít rád takovou, jaká jsem. A přesto všechno se právě chystám políbit člověka, který mě nemiluje.

Zhluboka jsem se nadechla, když jsem zastavila přímo před ním a neodvážila se říci jediné slovo. On odvrátil pohled od brány a jeho krásná modravá očka se setkala s těmi mými. Vypadalo to, že chtěl něco říci, ale jakmile na mě pohlédl, rozmyslel si to. Chvíli jsem na něj jen koukala, na to, jak pozvedl koutky v úsměv a čekal, co řeknu.

Absolutně jsem nevěděla, co bych v takovou chvíli měla dělat. Přiblížila jsem se k němu ještě o trochu blíže a zvedla své rozklepané ruce, abych mu mohla rozepnout helmu. Jakmile jsem se letmo dotkla klouby jeho krku, všimla jsem si, že sebou lehce ucukl, jako by to nečekal. Jak to ale také mohl čekat, že?

Rozepnula jsem zapínání a následně mu levou rukou stáhla helmu z hlavy a nechala ji dopadnout vedle sebe na led. Ohlédl se za ní, ale má ruka v jeho vlasech ho donutila se obrátit zpět na mě. Prohrábla jsem mu zpocené rozčepýřené prameny blonďatých vlasů a měla pocit, že umřu blahem.

Ruku jsem pak ponechala na jeho zátylku a s přerývaným nádechem si ho přitáhla tak blízko, až jsem ucítila jeho měkké sladké rty na mých. Nedalo se popsat, jaké pocity jsem v tu chvíli ucítila. Bylo to dokonalé. V břiše jsem najednou měla miliony motýlků, kteří z radosti poletovali sem a tam. Absolutně jsem nevnímala okolí a úplně zapomněla, kde se nacházíme. Důležitý byl v tu chvíli jen on. Cítila jsem se úžasně, a když položil svou teplou ruku zezadu na můj krk, aby si mě přitáhl ještě blíže, měla jsem pocit, že tolik emocí už mé tělo nezvládne. Ve chvíli, kdy Kuba lehce skousl můj ret to vzdalo a nebýt jeho rychlých reflexů už bych ležela rozplácnutá na studeném ledě. Druhou rukou mě chytl kolem pasu, přitiskl mé tělo k tomu jeho a mně se rozhořely tváře. Srdce se mi rozbušilo nesmírnou rychlostí a já mohla být vděčná, že to přes výstroj nemůže cítit. Vnímala jsem každičký centimetr na týlu, ruce a rtech, kde se jeho kůže dotýkala té mé a přála si, aby ten kouzelný okamžik nikdy neskončil.

„Stop," přerušil tu chvíli nějaký hlas a já se z vylekání odtrhla od Kuby. Okamžitě jsem však pocítila potřebu jeho rtů na mých. Bez toho jsem si připadala tak neúplná.

Jeho ruka zůstala omotaná kolem mého pasu, a tak ta má sklouzla pouze po jeho rameni na hruď, kterou pokrývalo několik vrstev oblečení. Stali jsme tam a nedbali našeho okolí. Utápěla jsem se v jeho krásných očích a mohla si všimnout, jak měl zrůžovělé tváře. Oba jsme těžce oddechovali, protože se nám nějakou dobu nedostávalo příjmu kyslíku, ale jinak jsme se nehýbali. Prohlížela jsem si každičký centimetr jeho dokonalého obličeje, až jsem dospěla ke rtům, které byly červené a lehce napuchlé.

Podvědomí na mě řvalo, ať jdu pryč, já však chtěla zůstat. Chtěla jsem takto zůstat navždy. Jen já a on, uvězněná v jeho hřejivém obětí a hledět do jeho roztomilé tváře.

Miluju ho.

Ta myšlenka se zjevila tak rychle a nečekaně, že jsem se jí lekla.

Ne, to nemiluju. Odporovala jsem sama sobě a z nervozity od sebe Kubu odstrčila. Vypadal myšlenkami stále mimo sebe a přesně tak jsem se cítila i já. Bože, jak teď musím vypadat.

Nezmohla jsem se říct mu jediné slovo a raději se rychle otočila a rozjela se pryč, přičemž jsem ještě zavrávorala na nerovném ledě, protože jsem se nedokázala soustředit.

Jak jsem jela kolem těch čtyř, kteří za to vše mohli, stihla jsem ze sebe ještě vymáčknout pár slov. „To bylo více jak deset vteřin."

Oni a všichni ostatní na mě koukali a já se neodvažovala rozpoznávat jaký obličej to je. Byla jsem rozklepaná a hrozilo, že na místě spadnu, což jsem si už nemohla dovolit.

„Trénink končí! Dělejte si, co chcete" prskla jsem tak nahlas, aby to všichni slyšeli a následně slezla z ledu.

Chvíli mi trvalo, než jsem rozklepanými rukami v kabině nandala na brusle chrániče, ale jakmile to bylo, shodila jsem je z nohou, nandala si své boty a rychle se rozběhla pryč.

Pryč z kabiny, pryč ze stadionu, pryč od něj.

Od toho kluka, který ve mně probudil tolik neznámých a nových pocitů.

Od toho kluka, který si svým chováním přivlastnil můj první polibek a stejně tak i mé srdce.

Od toho kluka, který mou lásku neopětuje a ani nikdy nebude.