Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

34. kapitola

V poledne mě čekal mnou obávaný střet se všemi, jak s hráči tak s trenéry. Nepochybovala jsem o tom, že mě kluci už napráskali za zrušený trénink a já tak mám velký problém. Ještě k tomu jsem neměla nejmenší chuť řešit to, jak jsem se zachovala k nim a co se vlastně stalo. 

Seděla jsem na posteli a přemlouvala sama sebe, abych vstala.

Zaťala jsem ruku v pěst a zhluboka se nadechla. Po té jsem přes sebe natáhla mikinu nároďáku a se strachem vyrazila do jídelny.

Mé přání cestou nikoho nepotkat se nesplnilo a já to tak zabraná do svých myšlenek při zatáčce za roh napálila někomu přímo do prsou a protože jsem sama byla mimo sebe, skončila jsem na zemi.

Bolestně jsem sykla, protože jsem se praštila do ruky.

„Promiň," vyhrkl dotyčný a mně se zadrhl dech, když jsem hlas poznala.

Proč to musí být právě on?

„V pořádku," dostala jsem ze sebe a bezděky se chytla za předloktí levé ruky.

„Udělala sis něco s rukou?" strachoval se ihned a já zalitovala svého předchozího pohybu. Nepotřebuji, aby se staral, když z toho bude jen modřina.

„Ne," odpověděla jsem okamžitě, ale on si tím tak jistý nebyl.

Přidřepl si ke mně a já se na něj poprvé za celou tu dobu odvážila pohlédnout. Okamžitě mou mysl zalily vzpomínky na ranní trénink. Ztěžka jsem polkla, odvrátila pohled a srdce se mi rozbušilo.

„Ukaž, podívám se na to," nabídl se a ve vteřině už držel mou ruku a vyhrnoval mi rukáv.

„Nic s ní nemám," ujistila jsem ho, v rychlosti se zvedla a vyrazila k jídelně.

Jemu nedělalo žádný problém mě dohnat, a tak se po pár vteřinách objevil po mé levé straně. 

Vysely mezi námi nevyřčená slova, ale ani jeden se neměl k tomu je vyslovit. Přemýšlela jsem, jestli mu kluci řekli, že ta pusa byla součástí úkolu, nebo doteď netuší, proč jsem to vlastně udělala. 

Dokázala jsem si představit jak moc trapně se cítil. Dát pusu někomu, jako jsem já pro něj musí být velmi ponižující. 

Po chvíli trapného ticha jsme došli do jídelny, kde jsem se od něj odpojila dříve, než si někdo všiml, že jsme přišli společně a v rychlosti si nabrala něco k jídlu. Posadila jsem se ke stolu trenérů, kde už seděl Libor a jen mě ze slušnosti pozdravil. Moc dobře jsme spolu nevycházeli, a tak jsem čekala, že si nenechá ujít příležitost mě za něco napomenout. 

Tak se ale nestalo. On ani zbytek trenérů ani necekl o dopoledním tréninku a já se rozhodla dělat, že se nic nestalo. 

Odpoledne měli kluci volno a my s trenéry měli poradu. Chvíli před srazem jsem ještě lítala po pokoji a hledala desky s papíry, ve kterých byli důležité informace. 

Když už jsem začala být zoufalá, protože jsem prolezla vše a nikde nebyly, vzpomněla jsem si na ten večer, kdy jsem se ocitla v Kubovo pokoji. Ten den jsem je nesla v rukou, když jsem se na něj šla podívat. Dost jistá jsem si však byla i tím, že když jsem ve spěchu opouštěla jeho pokoj, už jsem je v ruce neměla.

Chytla jsem se za hlavu a potichu zanadávala. Nechtělo se mi tam. Nechtěla jsem opět čelit těm jeho neproniknutelným modrým očím a dělat, že pro mě jeho přítomnost nic neznamená.

Přesto jsem o pár minut později stála před dveřmi jeho pokoje a sbírala odvahu k zaklepání.

Nakonec jsem ji ani nepotřebovala, protože než jsem vůbec zvedla ruku, dveře se otevřeli a naproti mě se objevil náš obránce s úsměvem na rtech.

Trochu jsem se vylekala, ale nakonec nevěděla, zda mám být ráda, či ne. Nemusím se vidět s Kubou, na druhou stranu nevím, co si Radim pomyslí o tom, že jsem v jejich pokoji něco zapomněla. On totiž vůbec netuší, že jsem se tam kdy nacházela.

 „Ahoj," vymáčkla jsem ze sebe a on si mě prohlédl.

„Ahoj?" pozdravil mě nazpět a povytáhl obočí v tázavém gestu.

„Já jsem si tu něco zapomněla víš," zkusila jsem to a jemu chvíli trvalo, než mě pustil dovnitř.

„Kdy jsi tu byla?" zajímal se Šimek po chvíli, kdy asi nebyl schopen vymyslet žádnou chvíli, kdy jsem se za nimi stavěla.

„Před pár dny," zakývala jsem si pro sebe, když jsem v hromadě harampádí našla své desky. 

„Byla jsem tu," odkašlala jsem si a nenápadně sklopila pohled dolů, „za Kubou."

Jakoby mu v tu vteřinu svitlo a jeho úsměv se prohloubil.

„Jistě," hvízdl. „Za tvým Kubíkem. To jsem netušil, že jste na tom už tak daleko."

,,Nic spolu nemáme," vydechla jsem až moc nápadně sklesle.

,,To však nemusí znamenat, že byste to oba nechtěli," dělal chytrého.

Neměla jsem náladu mu to vyvracet a tak jsem se jen prosmýkla kolem něj a zmizela v chodbě.