Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

19. kapitola

Ve čtvrtek večer to v české kabině jen žilo. Pasta házel vtípky, jakoby snědl celou stránku vtipy.cz akorát stokrát lepší. Nebyl člověk, který by se neusmíval od ucha k uchu pokaždé, když se s ním nacházel v jedné místnosti.

Dodával mi velikou naději. Naději na změnu a vůbec nezáleželo, jestli bude hrát v první formaci nebo jako třináctý útočník. Záleželo na tom, že se něco změní a kluci tak konečně mají v co věřit.

Jakmile jsem vstoupila na českou střídačku, cítila jsem, přestože tam kluci nebyli, že je něco trochu jinak. Rozbruslení jakoby probíhalo ve větším uvolnění. Jakoby kluci najednou zjišťovali, že vedle sebe mají další spousty spoluhráčů, se kterými by měli tvořit nějaký celek. A hlavně to, že vedle sebe mají skvělé přátele na které se mohou spolehnout.

Byla jsem ve velkém stresu, když se naše zahajovací formace sjížděla na vhazování, protože pokud to nepůjde dnes, nevím jaké máme ještě naděje.

Věřila jsem Davidům, že se postarají o rychlý a útočný začátek zápasu. Museli jsme do něj vstoupit jako jasní vítězové a vůbec nemyslet na prohru. Dnes tady prostě vyhrajeme, a tak to je.

David se od první chvíle doslova cpal do útočného pásma tak rychle, že nám po pár vteřinách zařídil offside. To nám však vůbec nevadilo, protože jsme byli nabití tou jeho energií, kterou okamžitě vyrazil vpřed.

Za prvních sedmnáct vteřin stihl Pasta dvě střely a u té druhé jsem se nestačila divit. Byl s Krejčím tak skvěle propojený a ten se tak ani nepodíval, kde David je a rovnou poslal přihrávku. Brankář jeho střelu chytil, ala on mohl s čistým srdcem a úsměvem na tváři odjet na střídačku.

Na led se tak dostala naše nově sestavená formace. Hertl zůstal, přesunul se k němu z první formace Maty a doplnil je Zohorna. Stále jsme s trenéry hledaly tu chemii mezi hráči a viděli, že ve všech je toho mnohem více, jen nejít správnou kombinaci. Do obrany se postavil Šimek po boku se Ščotkou.

Vedlo se jim moc hezky. Připadalo mi, že Tomáš s Blümlem si velmi rozumí a Zohorna si k nim skvěle sedl.

Druhý útok střídal třetí a na led se tak nakonec dostal i Vrána, který se příjezdem Davida propadl v sestavě. Mrzelo mě to a chtěla jsem tomu zabránit, protože věřím, že patří víš. Nešlo však vyhovět všemu.

Stejně tak asi nešlo vytvořit sestavu, která bude vyhovovat každému. Doufala jsem, že tohle bude konečně ono, ale bohužel. Kuba. Nevím, neviděla jsem to s tímto útokem dobře. Hráli dobře, ale jakmile takový hráč hraje jen dobře, ne skvěle, není to výhra.

V jejich střídání přišel také čas na první střelu Lotyšů, což dávalo formaci jasnou zpětnou vazbu.

Do čtvrté formace se dostal Špaček, Stránský a Flek. Obránci Jordán s Jiříčkem a těm se dařilo moc dobře. Byli rychlí, tlačili se všude, šli do zakončení. Fungovalo jim to moc hezky.

Čtyři minuty stačily na to, abychom dali první gól. Celá střídačka se jako jeden muž zvedla a začala křičet, co jim hlasivky stačily. Pasta strčil do Krejči, který zvedl ruce nad hlavu a radostí poskakoval.

Pohlédla jsem doleva a zahlédla Vránu, který sice stál a křičel, ale viděla jsem v jeho očích, že je smutný. Uměla jsem si to představit. Druhá formace celé mistrovství nedává góly, najednou z ní odejde a stačí čtyři minuty, aby gól padl. Musel si připadat hrozně. Hlavně, když jeho formace stále nefungovala.

„Držel jsi někdy v ruce hokejku?" poklepala jsem na rameno našemu střelci gólu, Zohornovi.

„Jasan," otočil se na mě s trochu nechápavým výrazem.

„Tak proč jsi u toho gólu vypadal, jako bys stál poprvé na ledě?" ukázala jsem na kostku vysoko nad ledem, kde zrovna pouštěli opakovaný záznam jeho gólu.

On už jen dojížděl. Puk byl vystřelen k bráně, kde ho brankář vykryl, ale následně tam přijel Tomáš v obřím předklonu, hokejku v obou rukách, jakoby držel detektor kovu, nemotorně objel brankáře a přibližně mu to tam hodil.

„To víš," pokrčil rameny a usmál se na mě, „když jsi profík, jako já, nemusíš se ani tolik snažit."

„Tak mazej na led a střel tak další, ty profíku," dodala jsem ještě a vyhnala ho pryč ze střídačky.

Koukla jsem zpět na Kubu a setkala se s párem bouřkově modrých očí. Trošku jsem sebou cukla, protože jsem nečekala, že se na mě bude koukat.

Opřel si hlavu o ruku a zamrkal na mě. Na vteřinu jsem zapomněla, že se nacházím na stadionu na mistrovství světa a my právě hrajeme důležitý zápas. Ztratila jsem se v jeho nádherných očích.

Z transu mě probral až Pasta, který do mě lehce strčil pěstí a já se trochu zakymácela.

„Nekoukej na něj tak!" napomenul mě se smíchem.

„Jak?" odtrhla jsem pohled od Kuby a zamračila jsem se na něj.

„Jako by sis to s ním chtěla teď a tady rozdat," řekl a hned na to se otočil k ledu a vystřídal Fleka.

Lehce jsem zčervenala a hruď se mi sevřela. Rychle jsem zatřepala hlavou a snažila se soustředit na hru. Nemohla jsem si však nevšimnout, jak mé oči vždy nenápadně hledaly, kde se nachází hráč s číslem třináct.

Ruce jsem měla úplně v křeči, jak jsem je z nervozity pevně zatínala. Sledovala jsem, jak Třetí útok přejíždí přes střední pásmo do útočného a tvoří si krásnou šanci s dorážkami, které ale Lotyšský brankář nakonec chytl.

Chtěla jsem se obrátit ke Karimu, abych mu něco pověděla, ale zaujal mě nečekaný pohyb u branky soupeře.

Lotyšský hráč s číslem devadesát pět chytl naší šedesát sedmičku zezadu do kravaty a zatáhl k zemi, až se Smejkymu zvrátila hlava do trochu nepřirozeného úhlu. Zalapala jsem po dechu a okamžitě se naklonila skrz hráče na lavici, abych lépe viděla.

Nezáleží na tom, jak jsou v hokeji takové zákroky časté, vždy se o hráče bojím.

Jirka tak skončil na zemi a bránil případné rány rukami a nohami. Jeho spoluhráči mu okamžitě přispěchali na pomoc. Čeče se jen hrnul do chumlu tvořené z bílo fialových dresů, ale jeden hráč mu zabránil, aby se dostal ke svému kamarádovi.

Vrána se zezadu brány vrhnul za Smejkalem, ale to mu nechtěl dovolit Lotyš a nepříjemně se do sebe pustili. Kuba ho držel za dres a snažil se ho odstranit z cesty, ale on mu to nijak neusnadňoval a snažil se mu vší silou snažil strhnout helmu z hlavy.

Rozhodčí k nim přijeli a nějak je od sebe dostali, přeci jen mi ale přišlo, že čekali dost dlouho.

Jakmile byla potyčka zažehnána, hráči se rozjeli ke svým střídačkám a já tak měla možnost prohlédnout si, jestli jsou všichni v pořádku. Vypadalo to, že ano.

Oplácení rozhodčí netrestali, a tak se stalo, že jsme najednou získali přesilovku. Vyslala jsem na led naší novou první přesilovkovou formaci.

Konečně jsem měla pocit, že funguje, co jsem vytvořila. Kluci se drželi u brány a jejich přihrávky byly tak rychlé, že jsem měla problémy sledovat, kde je puk. Rychlá a přesná přihrávka doprava, doleva na Pastu, ten na Červuse, který zakončil do prázdné brány.

Na ledě se kluci sjeli k sobě a slavili, my jsme tu znovu křičeli. Po pěti minutách jsme vedli 2:0. To bylo dobré. Moc dobré.