Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

51. kapitola

„Umm, děkuju ti," pousmála jsem se nesměle.

„Jsi v pořádku?" staral se a tím mi do tváře vehnal úsměv.

„Jo, nic se nestalo," ujistila jsem ho.

„Co myslel tím, že se uvidíte v Detroitu?" nakrčil obočí. 

„Nevím," zalhala jsem. Moc dobře jsem totiž věděla, co to mělo znamenat. 

„Tak jo," nechal to být, ale očividně mi nevěřil ani slovo.

„Kam se chystáš?" změnil téma a rozhlédl se kolem sebe.

„Jedeme s Karim do Tampere, chceme stihnout zápas Slovenska," začala jsem se uklidňovat.

„A tos myslela že pojedete sami?" podivil se a vypadalo to, že nad něčím přemýšlí.

„Jak to myslíš?" nechápala jsem.

„Dej mi chviličku," letmo mě pohladil po ruce, na které mi naskočila husí kůže, a následně odběhl.

Jak bych asi mohla odjet, když tím dotykem kompletně vyřadil celé mé tělo z provozu? 

„Are you going?" houkl na mě Jalonen a já se probrala z transu. 

Pohlédla jsem k aréně, kam Kuba vběhl a nevěděla, co udělat. Netušila jsem, kam běžel, ani za jak dlouho se vrátí.

„Just," chvíli snad můžeme počkat. „Wait a second."

Za pár vteřin se Jakub objevil ve dveřích a za ním celý náš tým. 

„Co tu děláte?" podivila jsem se. Byli všichni převlečení, což nemám tušení, kdy stihli.

„Jedeme za Slovákama přece," oznámil mi Smejky, jako bych byla úplně mimo a bylo naprosto jasné, že jedou taky.

„Do toho taxíku se všichni nevejdete," upozornila jsem je, jakoby to nebylo předem jasné.

„A přesně proto nepojedeme taxíkem, tedy ne tímto," zastavil se u mě Vrána a chytl mě za ruku, aby mi dal najevo, že mám jít za ním.

Málem jsem tam hodila hubu, protože mi nohy zamrzly k chodníku, ale naštěstí jsem to na poslední chvíli vybalancovala. Zastavil u taxíku a pokynul mi, abych si nastoupila. Ani jsem se nestihla vzpamatovat, kam zmizeli kluci a už jsem seděla na zadním sedadle po pravé straně s Vránou a vedle něj s Kampfem.

„Tak jo, myslím, že je ten správný čas se zeptat, co se to tu sakra děje?" prolomila jsem ticho, při kterém mi připadalo, že se ti dva za chvíli rozesmějí.

„Jedeme na zápas přeci," zadržoval David smích a já protočila očima. Kari vepředu vypadal, že je mu to úplně jedno, nebo možná už dávno všechno věděl.

„Nedělejte ze mě blbce, jak to, že jedete taky?" zeptala jsem se narovinu.

„Věděli jsme, že jedete, tak jsme se připravili, a jedeme podpořit naše bratry," vzal to Vrána trochu s humorem.

„A neříkali jste náhodou na začátku mistrovství, že jsou namyšlení?" nadzvedla jsem obočí a čekala na jeho odpověď.

„Lidé mění názory," otočil se na mě se stejným pohledem.

„Takže přiznáváš, že jsi se mýlil a já měla pravdu?" co to zase dělám? Opakuji to, co jsem dělala v kabině. Opět ho provokuji, jako bych měla všechno sebevědomí světa.

„Když to tak moc chceš," nechal větu vyznít do prázdna a maličko se přiblížil ke mně.

„To záleží, co-" chtěla jsem mu něco odseknout, ale někdo mě přerušil.

„Tak jo, stačí," utnul to Kampf, „já ještě česky umím a nepotřebuju tu být svědkem toho, jak se tu spolu slovně vyspíte. Udržte si prosím ještě tu půl hodinu nějaký odstup."

Kuba se najednou oddálil a mně až v tu chvíli došlo, jak blízko vlastně byl.

„Prostě už si konečně dejte tu pusu, nebo se začněte bavit o něčem jiném, protože tohle už delší dobu nevydržím," chytl se za uši a my se s Kubou ve stejnou chvíli otočili hlavami od sebe. 

Věděla jsem, že to David myslel z velké části jako vtip, ale nemusel to říkat tak přímo.

„Ticho je taky jedna z možností," poznamenal a já zbytek cesty koukala z okýnka, protože pro mě bylo moc ponižující se na kohokoli podívat.