Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

5. kapitola

Druhou třetinu jsme začali skvěle. Hra probíhala celou dobu v jejich útočném pásmu a měli jsme spoustu šancí. U jedné krásné hned po prvních třiceti vteřinách se ukázalo, jak nesobecký Matěj Blümel je, když místo jistého zakončení ještě nahrál Davidu Krejčímu. Moc se mi líbilo, jak tento klučina zapadl mezi zkušenější hráče, a jak se nebojí vybojovat si v této formaci své místo.

Kuba nezačal tuto třetinu moc dobře. Hned v jeho prvním střídání neměl komu nahrát do středního pásma, puk mu sjel po čepeli a umožnil tak omylem Britům další střelu na naší branku. Dostál ji naštěstí chytil.

Ve třetí minutě pak Britové podrazili Dominika Simona a na řadu přišla poprvé také moje přesilovková formace. Byla jsem docel nervózní, protože když se jim nebude dařit, je to moje chyba. Věděla jsem, že jim to funguje, ale stejně jsem se nemohla ubránit nervóznímu pocitu, který ve mně v tu chvíli narůstal.

Na ledě tak byli v přečíslení Jakub Vrána, Hronek, Krejčí, Stránský a Tomáš Hertl. 

Vteřiny přesilovky ubíhaly a nic. Britům se dařilo vyhazovat z jejich obraného pásma a nám se dařilo ztrácet puky. Padla jedna tyčka a Kuba jednou dorážel do skoro prázdné branky, ale zablokoval ho obránce Britů. Střely padaly, ale góly už ne.

Ve chvíli, kdy už odbíhaly poslední setiny přesilovky se u jejich brány vytvořil menší chumel a já chvíli nevěděla, co se děje. Pak rozhodčí písknul a já si konečně mohla všimnout, že Britský brankář leží na ledě a drží se oběma rukama za hlavu.

Při opakovaném záběru jsem viděla, že Stránský ho udeřil loktem do masky, když kolem něj projížděl, ale byl na něj natlačený, takže to nebyl faul.

Mezi tím už se na střídačku vrátili hráči z ledu a já si všimla Jakuba, který se tvářil sklesle a stále třepal hlavou, jakoby tomu nemohl uvěřit.

„Dobré?" Položila jsem mu ruku na rameno, když si sedl na střídačku a napil se.

„Jo, dobrý," pousmál se, ale já viděla, že to není pravda.

„Nic si z toho nedělej, někdy se prostě nedaří," snažila jsem se mu zvednout náladu, protože vím, že si vždy hodně vyčítá, že nedělá vše co může.

„Díky," zamumlal jen a už se na mě nepodíval.

Hrálo se dál už všichni v plném počtu, ale nám se stále moc nedařilo. Začala jsem přemýšlet, o prohození sestav, protože mi připadalo, že to některým moc nefunguje. Měla jsem spousty možností, ale ta jedna, která se mi naskytla ve chvíli, kdy byl na ledě čtvrtý útok a Britové zahráli zakázané uvolnění se mi zdála jako ta nejlepší. 

Navrhla jsem to Jalonenovi a ten to po menším rozhodování přijmul. 

„Zohorna! Pojď sem!" křičela jsem dostatečně nahlas, aby mě Hynek slyšel i když byl na druhé straně ledu. Jakmile přijel ke střídačce, pokynula jsem mu, ať tu zůstane.

„Jirko, teď ty," poklepala jsem mu na záda a Smejkal se bez otázek zvedl a jel na led.

Čtvrtý útok jakoby najednou ožil. Byli rychlí, rozuměli si, dokázali si bez chyb přihrávat. Stříleli a doráželi, Britové se museli uchýlit ke tvrdšímu stylu hry a pro tentokrát jim to stačilo. Čtvrtý útok střídal první,, který se rozjel na led v plné rychlosti s síle. Stačilo mu jen pár vteřin, skvělá žabka Davida Krejčího, střela Matěje Blümla a byl to první gól.

Celá naše střídačka se zvedla z lavice a začali řvát. Halou se roznesla písnička z pohádky 'Ať žijí duchové' a já se nemohla přestat usmívat, když jsem viděla kluky šťastné. 

Pohlédla jsem na střídačku Velké Británie vedle nás a zarazila jsem se, když jsem viděla, že si chce jejich coach vzít trenérskou výzvu. Myslel si, že to byl offside a v takovém případě by branka neplatila. Rozhodčí ale naštěstí vůbec nesouhlasili a nešli se podívat ani na video. Nikdo se tak nevylučoval za zdržování hry a první branka Matyho byla uznána.

Jak jsem si o chvíli později uvědomila, pro mě to nebylo dobré. Vítězství v naší sázce už se velmi vzdalovalo, ale měla jsem ještě naději, kdyby dal Kuba poslední gól.

Jako další nastupoval na led druhý útok a já si nemohla nevšimnout Kubova nervózního výrazu, když čekal, jak dopadne vhazování. Jak jsem si myslela, toto střídání pro něj nebylo tím nejlepším. Pustil krásnou přihrávku, puk nechal za sebou a přihrál úplně špatně. U takového střelce jsou takovéto chyby opravdu vidět. Nevím, proč byl nervózní, ale tohle se prostě nesmí stávat.

Trošku jsem se vylekala, když Dosty najedou uprostřed hry odjel z brány na střídačku, ale jakmile jsem si všimla, co ukazuje rozhodčí, uklidnila jsem se. 

„Luky, co se děje?" zakřičela jsem na něj, protože byl na druhé straně střídačky. 

Otočil se na mě a já mohla vidět jeho tvář lehce zkřivenou bolestí. Okamžitě jsem za ním doběhla a přidřepla jsem si tak, abych byla v jeho úrovni.

„Co se stalo?" strachovala jsem se o něj.

„Nic, jen mě bolí tříslo, něco jsem si s ním udělal u blokování poslední střely," chytl se za pravou nohu a já poznala, že to nebude žádná maličkost.

„Dojdi za doktorem, něco ti na to dá," poradila jsem mu a začala se rozhlížet, kde ho máme.

„To ne, zakáže mi hrát," vyděsil se Luky a začal se zvedat, že půjde zpět.

„To se uvidí, nenechám tě hrát, když by sis mohl více ublížit," zvýšila jsem na něj trochu hlas, aby si byl vědom, že to myslím vážně.

„Podívej, tohle je dost možná moje jediná šance si tu zachytat, nechci o ní přijít," prosil mě a já se trochu zarazila.

Chvilku jsem přemýšlela, ale věděla jsem, že už není mnoho času. Hráč Britů, který byl šestým hráčem na ledě už mířil na trestnou lavici a náš brankář se musel vrátit do hry.

„Dobře, já to nikomu neřeknu, ale ty mi slib tohle, kdyby to bylo moc špatné, vrátíš se," svolila jsem a on kývl. Pak se zvedl a s ostrým nádechem se rozjel zpět.

„Is he okay?" ujišťoval se Kari, když jsem se vrátila na své místo vedle něj.

„Yeah, he's fine," zalhala jsem a neměla z toho vůbec dobrý pocit.

Další přesilovka nevypadala nijak skvěle. Až druhá formace se zasloužila o trestné střílení za zalehnutí puku v brankovišti.

S pukem proti bráně se rozjel náš kapitán Roman Červenka. Působil soustředěně, projel si dva oblouky a pak zleva vystřelil. Ozval se zvuk ohlašující gól a naše střídačka už začala málem skandovat, ale pak rozhodčí ohlásil, že se puk do brány nedostal. 

Všichni jsme byli dost zmatení, protože z našeho pohledu to jako gól skutečně vypadalo. Když k nám dojel i Červenka, všichni jsme se společně podívali na opakovaný záběr na kostce. A doopravdy, gól nepadl. Střela se trefila do levé  tyčky, pak do pravé a následně do brankáře. Pak se puk pomalu sunul do brány, ale brankář si všiml, že rozhodčí neohlásili gól a na poslední chvíli puk zastavil.

„To snad není možný," kroutil nad tím hlavou s úsměvem Roman a já byla ráda, že si z toho nic nedělá.

Už proti plnému počtu nastoupila kompletní čtvrtá formace tentokrát i se Zohornou. Ani jsem se nestihla zorientovat, kdo vlastně vyhrál buly a najednou to byl gól. Neštěstí z Romanova nájezdu bylo zapomenuto Flekovou tečí přímo nad betony a naše střídačka slavila.

Ten byl tak strašně šťastný. Když jel kolem střídačky a ťukal si pěstí s každým hráčem, radostí křičel. Pak si sedal na lavici a hráči kolem něj ho přátelsky poplácávali po hlavě. Vrána se na něj zeširoka usmíval a já za ně byla moc ráda.

Hertlův nechtěný faul v čtyřicáté čtvrté minutě sice dal Britům šanci na branku, ale i přesto druhá třetina skončila za stavu dva nula pro nás.