Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

17. kapitola

Pasta s Matym se překvapivě docela skamarádili. Líbil se mi Davidův přístup k hokeji a vlastně ke všemu. Nic nedělal pro peníze, nebo aby byl slavný. Šlo mu jen o lidi a o to, aby ho to bavilo. Bylo mi hned jasné, že bude pro tým velikým přínosem, ale že až tak velikým jsem opravdu netušila.

Večer jsem byla ráda, že si můžu po dost náročných dnech také na chvíli lehnout. Porada se zrušila, protože toho máme všichni plné zuby a potřebujeme odpočinek. Jakoby mi ale štěstí nepřálo a ihned, jakmile jsem otevřela knížku, někdo zaťukal na dveře. 

„Ať jsi, kdo jsi, připrav se na smrt," varovala jsem ještě z legrace dotyčného, ale moc do smíchu mi nebylo. 

Jen co jsem otevřela dveře, jsem svých slov maličko zalitovala, protože před mým pokojem se nacházel Kuba.

Usmál se na mě. „Ahoj."

„Ahoj," usmála jsem se zpět trochu nechápavě.

„Máš teď nějaké plány?" zeptal se a nenápadně mi nakoukl za záda, snad aby zjistil, co právě dělám.

„Vlastně tak trochu ano, hodlám strávit celý večer v posteli s knížkou," ukázala jsem kamsi za sebe a moc nechápala, proč se vlastně ptá.

„Jen s knížkou? A nějaká další společnost by ti vadila?" naklonil trochu hlavu a zadával se na mě.

Trochu ve mně hrklo, při té představě, že by on... Nechovej se jako malá, takhle to přeci nemyslel! okřikla jsem se. 

Ale vadilo by mi, kdyby jo?

„Záleží, k čemu by mi ta společnost byla platná," opřela jsem se o rám dveří a propálila ho stejným pohledem, jako on mě. Alespoň jsem tedy doufala, že se tomu blížím.

Zdálo se mi to, nebo byl i v mých slovech ten jasně viditelný dvojsmysl, který jsem před tím zaslechla u něj?

„K čemu bys jen chtěla," řekl maličko tišším hlasem a mně najednou naskočila husí kůže, ani nevím proč. Vždyť jsme se jen normálně bavili, no ne?

K čemu bych jen chtěla? zopakovala jsem si tu větu a následně trochu zčervenala nad tím, co mou zrádnou mysl napadlo.

„Myslím, že kámoš na pokec se vždycky hodí," udělala jsem krok stranou, aby mohl projít a pozastavila se u jednoho slova. Kámoš. Vždyť jsme přátelé, ne? Tak proč se mi to slovo tak příčilo?

Vešel dovnitř a plácnul sebou na dvoulůžkovou postel v rohu místnosti, až pod jeho tíhou trochu zavrzala.

„Dobrý, ale ráda bych, aby ještě pár dní vydržela," upozornila jsem ho, když jsem šla za ním.

„Pár nocí jistě zvládne," ujistil mě s uličnickým úsměvem.

Měla jsem pocit, že mi to dělá schválně. Raději jsem nad tím moc nepřemýšlela a rychle popadla knihu, která stále ležela v neustlaných peřinách.

„Co čteš?" zajímal se Kuba a já byla ráda, že se na to nezeptal, když měl ještě knihu na dosah.

„To tě nemusí zajímat," odsekla jsem a schovala knihu do šuplíku. Nepotřebuju, aby to viděl.

„No tak, proč mi to nechceš říct?" přemlouval mě Kuba a já už si konečně sedla z němu.

„Není to tvoje věc," to byl chabý argument, ale pravdivý.

„Tak, že bys nakonec nebyla tak nevinná?" zvedl jeden koutek úst a mně se hlavou mihla myšlenka, že je takhle strašně roztomilý.

Založila jsem si ruce na hrudi. „vy kluci fakt myslíte jen na jedno, navíc dát někomu přečíst, co čteš je strašně moc osobní," vysvětlila jsem mu, neschopna koukat se jinam, než na jeho úsměv.

„Stále v tom nevidím žádný problém," opřel si hlavu o ruku.

Zoufale jsem vydechla a otočila se od něj. „Prostě na to zapomeň."

Najednou se na mě zezadu vrhly dvě silné ruce a povalily mě na záda do peřin. Pak mě Kuba začal lechtat na břiše a já si nemohla pomoct a smála se. 

„Řekni mi to," řekl Kuba a nepřestával.

„N-n... nne," vykoktala jsem mezi návaly smíchu a snažila se všemožně zkroutit, aby na mě nedosáhl.

Najednou přestal a já si po vteřině uvědomila, že mi sedí na bocích, upřený o ruku vedle mé hlavy a s mírným úsměvem na mě kouká. Cítila jsem se, jakoby mi viděl až do duše. Dokázal vidět skrz všechno to, co jsem dávala najevo na povrchu a spatřil mé srdce, které právě bilo na můj vkus až moc rychle.

Nadechla jsem se a ovanula mě ta jeho typická vůně.

Přestala jsem se smát. Stále jsem ještě dýchala trošku zrychleně.

To kvůli tomu smíchu.

Hleděla jsem mu do očí a nebyla schopna dostat ze sebe jediné slovo. Jeho oči pro ty mé byli jako magnetem, neschopným se odtrnout. 

Mé tělo si začalo uvědomovat přítomnost jiného a já měla pocit, že ho nedokážu ovládat. Nervozita stoupala, tělo polilo horko a tváře zčervenaly. 

„Ukaž mi příběhy, které čteš," zašeptal, obličejem velmi blízko tomu mému. 

Ztěžka jsem polkla. Mé rty se lehce pootevřely, snad abych mohla nasát vzduch, který mi on svými slovy sebral. 

Kdyby jen věděl, co vlastně říká...

Bylo to jako zpomalený záběr. Jeho oči pomalu mrkaly a já mohla žasnout, jak krásnou barvu mají. Jeho tričko se vždy upnulo na jeho tělo, jak se nadechl a mé oči se mohly pokochat krásou jeho vypracovaného těla. Bojovala jsem s nutkáním vyhrnout ho a dotknout se jeho teplé kůže. Rty měl lehce pootevřené a vzduch, který vydechoval mě šimral na tváři.

Možná se mi to jen zdálo, ale najednou byl mnohem blíže, než před tím. Pak ještě a ještě blíže. Kdybych se teď pohnula, mohli bychom se dotknout nosy. Můj mozek přestal fungovat už ve chvíli, kdy se dotkl svými boky těch mých, ale kdyby mi někdo přečetl myšlenky v tuto chvíli, nenašel by tam nic. Nic kromě toho dokonalého kluka, který se mě právě snažil vyprovokovat.

A pak mi došlo, co se tu vlastně děje. 

Já jsem jeho trenérka sakra!

Obrátila jsem hlavu ke straně, abych oddálila jeho obličej od toho mého. „Co se třeba, na něco podívat?" řekla jsem trochu nervózním hlasem, protože mi dost dobře docházelo, jaká část jeho těla se mě právě dotýká.

Nekoukala jsem na něj, ale cítila jsem, jak váha jeho těla mizí a mně se pomalu vrací smysly do normálu.