Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

66. kapitola

Druhou třetinou jsme prolétly, ani jsem si nestačila všimnout jak. V jedenácté minutě Jirka snížil na 3:2 a toto skóre zůstalo i do konce třetiny. Ale co? Tenhle zápas nepůjde do prodloužení. Nerozhodne posledních pár minut, my nebudeme odvolávat brankáře, to vám garantuji. Protože tu energii, kterou jsem cítila na naší střídačce jsem ještě nezažila. Jakmile jsem se podívala na střídačku USA, měla jsem pocit, jakoby ti kluci byli na pohřbu. Nám se ani v nejmenším nemohli rovnat. 

Taky čekáte na to ale? A bohužel tu jedno je. Kuba. Nedařilo se mu, jako ve zbytku turnaje. Teď jsem tomu však ještě přidala já. Nedokázala jsem si s ním o první přestávce promluvit. Někam zmizel a vrátil se až s Karim, očividně byli spolu. Netuším, co si řekli, ale ani za mák to nepomohlo.

Po druhé třetině jsme se v kabině sešli úplně všichni. Kluci byli udýchaní a zpocení, ale vypadalo to skoro jakoby jim vadilo, že musí na další třetinu čekat. Po změně brankáře a některých formací jakoby do nich vstoupila nekonečná síla. 

Věděla jsem, že to musím udělat teď, jindy už příležitost nedostanu. Po chvíli jsem za Kubou prostě došla a poprosila ho, jestli by se mnou mohl jít ven. Nemusela jsem nic předstírat, všichni věděli, co se děje. Došli jsme spolu před kabinu a já zavřela dveře, tudíž se mezi námi vytvořilo větší ticho. Pouze k nám doléhala hudba z ledu.

„Tak co chceš?" řekl bez sebemenší známky soucitu. 

„Chci ti to vysvětlit. Není to tak, jak si myslíš," hleděla jsem mu upřímně do očí a doufala, že mi bude věřit.

„Chceš jen zlepšit mou výkonnost v zápase, o nic víc ti nejde," konstatoval suše. Bolelo mě to, moc to bolelo.

„Není to tak," vyhrkla jsem okamžitě a začaly mě pálit oči. „O zápas mi nejde. Jde mi pouze o tebe a vždycky to tak bylo. Nikdy mě nezajímalo, že se ti tu nedaří, důležitý byl pouze tvůj charakter, to jak se chováš. Je mi jedno, že se ti to párkrát nepovedlo, já tě budu přece vždycky podporovat. Špatně jsi to tehdy pochopil, bála jsem se to Karimu říct, takže jsem řekla blbost. Něco mezi námi je... Nebo možná spíše bylo."

Pozorně mě poslouchal, přestože se zezačátku snažil dělat, jakože ho to nezajímá.

„Myslíš, že jsem za celou tu dobu nic nepocítila? Já cítila každý tvůj dotyk, pamatuji si každý tvůj úsměv věnovaný mně. V hlavě stále slyším tvá uklidňující slova, která mě drží nad vodou, když se cítím špatně. S tebou toho cítím tolik, že by se o tom dala napsat celá knížka," na chvíli jsem se odmlčela. „To nejdůležitější, co jsem ti ale chtěla říct je..."

Nadechla jsem se, abych si dodala odvahu a na chvíli zavřela oči. „Taky tě-"

„Razíme!" přerušil mě něčí hlas a já následně měla co dělat, abych uhnula dveřím, které se rozletěly do stran.

„Zápas čeká baby!" přidal se k němu další z našich hráčů a jejich lavina postupně strhla i mě i Kubu, takže jsem nestihla vůbec nic. Než jsem se nadála, stála jsem na střídačce a Kuba byl na ledě. Nestihla jsem se ani vylekat. Přerušili nás v tak nevhodnou chvíli. Nemohli si vybrat horší.

Všechno, co jsem mohla dělat bylo, že jsem se začala soustředit na zápas. Muselo to prostě počkat. Vysněný tým se vrhnul do vysněné třetiny a já byla připravena to vidět z první řady. 

Půl minuty stačilo Bostonskému zázraku na vyrovnání. Vzrušením mi mráz putoval po celém těle, když jsem viděla, jak po sobě kluci radostí skáčou, křičí a objímají se. Kolem střídačky projeli, až mě ovanul vítr. 

O dvě minuty později přišel absolutní zázrak. Vyhrané vhazování v útočném pásmu, kapitán na modré a přesná střela odstartovala obrovskou radost. Mohla jsem zůstat stát s pusou dokořán, stejně jako Američané. Nikdy dříve jsem neviděla se Romana takhle radovat. Všechny emoce najednou vyšly na povrch a on se nemusel o nic starat.

Třičtvrtě minuty a další gól. Pasta byl k nezastavení. Byl doslova všude. Američané nestíhali, nevěděli kam bruslit jako první, byli zmatení a báli se. Najednou jakoby byla na ledě celá Česká republika proti pěti ustrašeným Američanům. 

Vyloučení nás nezajímaly. No tak jsme hráli ve čtyřech. Nám to ale nic neubralo, protože když jsme všichni už dávno věděli, že vyhrajeme, nebylo, co řešit. 

Smejkal si sám přijel na bránu a vystřelil. Netrefil a brankář si oddechl. To však zapomněl, že hokej je týmová hra. Ve vteřině u něj byl Kämpf a mohl dorážet do skoro nechráněné branky. 

Naše střídačka jakoby ignorovala všechny fyzikální zákony, protože se měla už dávno zbořit. Kluci skákali a drželi se za ramena. Člověk by řekl, že by měli mimo střídání odpočívat, ale to by bylo pro holky, že? Kdo by se nechtěl ještě více zadýchat? 

David za chvíli střelil i druhý gól a já vlastně úplně zapomněla kolikátý. Minuty ubíhaly jako vteřiny a já přestala počítat. Něco přes minutu před koncem střelil hráč USA gól. Všem to bylo jedno. Jak nám, tak jim. Nikdo z USA se neradoval a nikdo od nás nezoufal. 

Půl minuty před koncem, to už jsem byla i já v obětí hráčů. Jejich těžké výstroje mi ležely na ramenou, ale já jako bych je necítila. Pastrňák si vystřelil hattrick. Řvala jsem nadšením, všichni jsme skákali radostí. Zaznamenala jsem Jiříčka na konci řady, kterému se leskly oči od pláče. Brečel štěstím. Vedle něj stál Luky, který se lehce přidržoval mantinelu, ale i on si ze tváři stíral potůčky slz. 

Pohlédla jsem na kostku a viděla skóre 8:4. Kde se to vzalo? Střelili jsme jim opravdu za jednu třetinu šest gólů? Koukla jsem na Vránu, jeho pohled se mi vryl do paměti. Naprosto uvolněný obličej. Oči zářili štěstím a já v nich opět viděla ty jiskřičky, pro které jsem měla takovou slabost. Ten jeho úsměv byl k nezaplacení.

Pohled stočil na mě a já věděla, co dělat. Do konce zbývalo dvacet vteřin a na poslední vhazování odcházela druhá formace. Já je však zarazila, namísto nich jsem na led poslala našeho třináctého útočníka, který zatím do zápasu nezasáhl, aby i on měl jistý podíl na výhře. K němu jsem poslala Vránu. Nevím, co mě to popadlo, ale v dalších vteřinách se to ukázalo.

Vyhrané vhazování, Kuba si vzal puk. Prosvištěl americkou obranou jako vítr a než jsme se nadáli, puk byl v síti. Do očí my vyhrkly slzy a já se je nesnažila nijak zastavit. Něčí ruce mě vyzvedly do vzduchu a zase položily zpět. Všichni mě poplácávali po zádech. 

Kuba byl tak šťastný, až jsem se bála, jestli i to celé nevymýšlím.

Odpočítávali jsme poslední vteřiny do konce. Američané už nehráli, všichni věděli, že je konec. 

Naši hráči vjeli na led k brankáři a povalili ho na zem. Skákali a křičeli, co mohli, až jsem se divila, že to led pod nimi nevzdal.

Zůstala jsem na střídačce v podstatě sama. 

Za mnou s objímali trenéři a já se snažila si ten pohled vrýt do paměti jako moment, kdy mi došlo, že to všechno stálo za to. 

A že to byl "jen" bronz? 

Pro nás měl cenu zlata.