Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

12. kapitola

Poslední třetina tohoto zápasu začala velkou šancí Davida Krejčího. Měl šanci zakončovat do odkryté brány, ale ten samý Švéd, který byl přítomen u všech těch rvaček jim posunul bránu a tak celou akci zastavil. Nepřipadalo mi to vůbec fér. Klidně to mohl udělat schválně.

Přesilovka, gól Švédů, gól Matěje Blümla na 5:3. Už jsme se ani neradovali. Při takovém skóre je ještě možné dorovnat, to ano, ale já věděla, že se tak nestane. Někdy je to z toho týmu prostě cítit a já moc dobře poznala, že už to vzdali. 

Dvě minuty před koncem jsme odvolali brankáře a vzali si oddechový čas. Snažila jsem se jim co nejlépe vysvětlit, co mají dělat, ale viděla jsem to na nich. Viděla jsem, že jsou smířeni s prohrou a už si tady jen odbydou poslední minuty. Nakonec jsem se ještě rozhodla, že na led nepůjde Kuba, ale Filip Hronek. Připadalo mi to tak lepší. Vrána už byl posledních deset minut dost mimo a potřebovala jsem udržet rychlost. O další puk v naší bráně jsme nestáli.

Na vhazování šel Hertl a byl úspěšný. Padla hezká střela od modré a Tomáš se ještě pokoušel o dorážku, ale už to bylo po zapískání, takže se na něj sesypala žlutomodrá armáda brankáře. On se však v klidu omluvil a za pár vteřin skončil zápas.

Jako nejlepší hráč našeho týmu byl vyhlášen kapitán Roman Červenka, kterému body v tabulce kanadského bodování jen rostly. 

Poslouchat jinou hymnu a koukat na jiný tým, jak se ani neraduje z vítězství nebylo jednoduché, ale někdy se to prostě stává. 

Nápad, který jsem dostala ještě než jsme všichni odešli do kabiny jsem musela asi třikrát zvážit, ale nakonec jsem se k tomu donutila. Přešla jsem k plexisklu, které rozdělovalo dvě střídačky a zaťukala na něj. Trenér Švédského týmu se na mě podíval a se zmateným výrazem přešel ke mně. 

„Hello, I want to apologize for our boys" začala jsem a on mě pozorně poslouchal. „We're not the best mood and I think that has had an impact on their behavior."

Chvíli nic neříkal a já začala přemýšlet, jestli mi vůbec rozuměl. Pak se ale usmál a lehce naklonil hlavu na stranu.

„I'll tell them," oznámil mi jen, otočil se a zmizel mi z dohledu.

„Why you did that?" vylekal mě Jalonen a když jsem se objevila, zjistila jsem, že mě celou tu dobu sledovala.

„It seems right to me," pokrčila jsem rameny a on už nic neříkal.

Jak jsem přišla do kabiny, nebylo to normálně po prohraných zápasech. Bylo tu ticho. Nikdo nic neříkal a všichni se tvářili nepřítomně. Měla jsem chuť něco jim říct, ale vlastně mě nenapadalo, co by to mělo být. Připadalo mi, že se na mě zlobí za to, jak jsem se zachovala a možná to přeci jen bylo oprávněně. 

Oni mě bránili, strachovali se o mě a já jim to takhle oplatila. Raději jsem se svými věcmi opustila šatnu a odešla na hotel. Tam jsem se zavřela na pokoj a plácla sebou na pohovku, ale okamžitě jsem vstala, protože mě zabolela tvář. 

Z tašky jsem vyhrabala mastičku, kterou jsem si to podle doktora měla mazat, aby se to rychleji zahojilo. Sedla jsem si na pohovku a snažila jsem se to opatrně nanést na ránu, ale bála jsem se, že to bude znovu strašně bolet. Klepaly se mi ruce a moje hlava se vrátila k okamžikům z odpoledne a nesoustředila se. Když jsem si už podruhé omylem rýpla nehtem do šití a zabolelo to, s hlasitým zaklením jsem hodila mast o zem a složila hlavu do rozklepaných dlaní.

Pak se ozvalo zaklepání na dveře.

„Dále," zatřepala jsem hlavou a vzhlédla k nově příchozímu. Překvapilo mě, že je to zrovna on.

"Kubo," zarazila jsem se a uvědomila si, že tu mám nepořádek, jak jsem se snažila dostat z tašky mastičku, "co potřebuješ?"

„Jen jsem ti přišel říct, že bude večeře," oznámil mi a rozhlédl se po pokoji. Já už brala jako samozřejmost, že odchází a naštvaně jsem sebrala mast ze země, abych se znovu pokusila ji nanést.

„Chceš s tím pomoci?" nabídl nakonec Kuba, když mě pozoroval u dalšího neúspěšného pokusu.

„Nemusíš mi pomáhat," ujistila jsem ho.

„Jistě, ty žádnou pomoc nepotřebuješ, zvládáš všechno sama," naštval se a chtěl zabouchnout dveře.

„Ne počkej!" zarazila jsem ho, on se na mě podíval a jeho výraz jakoby křičel, jestli to opravdu všechno myslím vážně.

„Budu ráda, když mi pomůžeš," usmála jsem se na něj a nakonec vstoupil do místnosti a zavřel za sebou dveře.

Přisedl si vedle mě a z ruky mi vzal tubu s mastí. Sledovala jsem ho, jak si kousek vymáčkl na palec a pak druhou rukou vzal mou bradu, aby ji natočil do správného úhlu. Sledovala jsem jeho obličej, když přiložil prst k mému rtu a pomalými klidnými pohyby se snažil rozmazat mast po celé délce rány. Působil tak uklidněně a soustředěně, jakoby to nejdůležitější bylo, aby mi ani trošku neublížil. 

Ještě chvíli setrval se svou rukou na mé bradě a pohlédl mi do očí. V břiše jsem najednou ucítila šimrání a tělem se mi rozlil příjemný pocit. Nechápala jsem, co se děje, a tak jsem raději sklopila pohled dolů. On svou ruku stáhl zpět k sobě. Přestože bylo celou dobu ticho, teď se začalo měnit v trochu tíživé.

„Chtěla jsem se ti omluvit," zašeptala jsem, protože jsem si nebyla jistá, zda by mě hlas nezradil, „za to, co se stalo před zápasem i pak v průběhu. Bylo moc hezké, že jsi se mě zastal. Neudělal jsi nic špatně a to, co jsem ti řekla, nebyla vůbec pravda. Prostě mi ruply nervy, byla jsem vystresovaná a vybila jsem si to na tobě. Omlouvám se."

Za celou dobu se ani nepohnul a jen mě poslouchal. Jakmile jsem skončila, nic neříkal, lekla jsem se, že je něco špatně a vzhlédla jsem k němu, ale než jsem se stačila rozkoukat, uvěznil mě ve svém hřejivém objetí. 

„To je v pořádku," ujišťoval mě a já s vděkem omotala své ruce kolem jeho hrudi.

„Chápu to, je toho na tebe teď hodně," šeptal mi do vlasů a mě to bůh ví proč strašně uklidnilo. Ten šimravý pocit v podbřišku se vrátil a já si to prostě užívala a nic neřešila.

Chvíli jsme takto v tichosti setrvali, než nás někdo přerušil.

„Tak Havrane! Co se flákáš?" rozrazil dveře Špaček a k nám dolehl hluk z chodby.

Nejprve jsem se s leknutím ohlédla ke dveřím, a pak se v rychlosti odtáhla od Kuby. 

„Ale!" přihlásil se o slovo Ščotka, „co se to tu děje?"

„Já jsem jen přišel říct, že bude večeře," dostal ze sebe očividně zaskočený Vrána a zvedl se, aby odešel.

„Takže od teď to oznamuje takhle?" nenechal toho Ščotka, který měl zřejmě velmi vtipnou náladu. V další vteřině objal Vránu a zamumlal mu do trička: „mám hlad, jdeme na jídlo."

Neubránila jsem se menšímu uchechtnutí a také se zvedla ze sedačky. 

Kluci vyšli ze dveří, Špaček chytl Vránu kolem ramen a já už jen slyšela, jak si něco mumlají.

„Tak ty takhle Vránič, pročs nám nic neřek?" chichotal se Špaček a očividně jsem jejich rozhovor neměla slyšet. 

Ještě jsem se tedy chvíli zdržela a zamkla pokoj. Pak jsem se rozešla za ostatními.