Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

61. kapitola

Vrátila jsem se sice jen po pár minutách, ale jakoby se za tu chvíli změnilo všechno.

Kuba byl oblečený, seděl na pohovce a projížděl kanály v televizi. Jídlo měl snědené a to mé položil na stůl. Postel byla ustlána a nenacházel se tu jediný důkaz o tom, co se zde stalo.

Chtěla jsem něco říct, ale atmosféra byla tak strašně napjatá, že jsem se k tomu neodvážila.

Přešla jsem tedy ke své tašce a vytáhla z ní nějaké kalhoty a tričko. Následně jsem se zavřela do koupelny s úmyslem se převléci.

Své oblečení jsem hodila na nějakou skříňku. Svlékla jsem ze sebe to Kubovo, ale když jsem si chtěla nandat tepláky, všimla jsem si, že z nich něco vypadlo.

Byl to ten vzkaz, který jsem dostala se svou zapomenutou taškou před pár dny. Byl od Kuby, to jsem věděla jistě. Byl na něm jeho podpis a to on mi tašku přinesl. Připadalo mi to jako před měsícem, přitom se to stalo nedávno.

Hleděla jsem na vzkaz a vzpomněla si, co jsem před chvílí řekla Karimu. Že mezi námi nic není. Je to opravdu pravda? Určitě je, ale co pak znamená tohle? Kreslí srdíčka všem holkám, které potká? Nebo se mýlím a doopravdy to není od něj? Třeba si jeho podpis jen představuji a mezi tím je tam něco úplně jiného.

Zatřepala jsem hlavou. Nesmím na to myslet, teď mám před sebou důležitější věci. Složila jsem papírek a chtěla ho strčit zpět do kapsy. Pak jsem se ale zastavila. Musím se toho všeho zbavit. A tak jsem ho raději vzala a hodila do koše pod umyvadlem. 

Netušila jsem, že to byl asi ten nejhloupější nápad, který jsem dostala.

Oblékla jsem se a vyšla z koupelny, kde mě čekal prázdný pokoj. Neslyšela jsem, že by Kuba odcházel a ani nevím, kam by šel. Asi někam za klukama.

Celý den už se nevrátil. Neuvědomila jsem si jak moc jsem se stala na jeho přítomnosti závislá. Chyběl mi každou vteřinu a přála jsem si, aby mě zase sevřel v pevném objetí. A to byl jen v jiném pokoji. Jak to asi bude, až bude navždy na jiném kontinentu.

Koukala jsem zrovna na nějaký film, co dávali v televizi, když se mi začaly únavou zavírat oči.

Nepamatuju si nic, než jak mě někdo zvedl a někam přenesl. Pak jsem pocítila teplo, když mě překryla peřina a následně jsem definitivně usnula.

Ráno jsem se vzbudila docela pozdě, Kuba už byl zase pryč. Naštěstí jsem stále vše v pohodě stíhala, takže jsem se připravila a zašla si na snídani, kde bylo jen pár opozdilců, ale většina z nich už odcházela.

Nasnídala jsem se a jen si zaskočila pro tašku, než jsem vyrazila na stadion. Bylo až zvláštní, jak se nám podařilo se s Kubou nepotkat, ale nepřikládala jsem tomu velkou váhu. Možná jsem měla,  možná jsem mohla tomu všemu, co následovalo, předejít.

Ani na tréninku jsem se nijak nepozastavila nad tím, že mi Jakub nevěnuje jeho škádlivé pohledy a nejezdí za mnou, aby mi mohl říct nějaký vtip. Možná jsem na to stále nebyla zvyklá, nebo jsem byla až moc nervózní z následujícího zápasu s Kanadou, že jsem tohle vypustila.

Připadlo mi, že jsme na zápas připravení dost dobře. Hokejově jsme byli určitě skvělí, ale proti Kanadě je to vždy zápas o psychice. Všichni totiž vědí, že vyhrají oni. Hráči Kanady, my i fanoušci. Ale kdybychom my dokázali sami sebe přesvědčit, že to není pravda, mohli bychom se jim vyrovnat.

,,Je všechno dobrý?" zastavil se za mnou po tréninku Smejkal.
Od něj bych tohle nečekala.

,,Jasně, proč by nemělo?" nechápala jsem.

,,Kuba se dneska chová zvláštně," konstatoval.

,,Jo no, asi je nervózní z toho zápasu," odůvodnila jsem to. To jsem ještě netušila, jak moc se mýlím. Že v tuhle chvíli se mu honí v hlavě věci důležitější než hokej.

„Nestalo se mezi vámi něco?" nenechával toho.

„Ne," podívala jsem se na něj otráveně, protože mě jeho otázky unavovaly. Možná, že kdybych jim věnovala větší pozornost, došlo by mi to.

„Tak dobře," vzdal to se mnou a odešel.

Vypustila jsem to z hlavy a věnovala se věcem, které pro mě byly v tu chvíli důležitější.

Zápas začal a já se od té chvíle nesoustředila na nic jiného. Již od první vteřiny bylo znát, že s Kanadou je to něco úplně jiného. Tempo zápasu bylo větší a stejně tak bylo více strkanic. 

Hned v druhé minutě po zapískání rozhodčích si jeden z Kanaďanů začal dovolovat na Matyho. div se tam za něj naši kluci nepoprali. Za další minutu zase strkali do Fleka a stejně o probíhalo každé přerušení. Nevím, jestli s námi měli nějaký větší problém, ale začalo mi to lézt na nervy. Pokud nás chtěli ještě víc vystresovat, dařilo se jim to moc dobře. 

Ve čtvrté minutě se v jedné ze strkanic Jordán zastal Vrány, ale bohužel ublížil více sobě než svému protihráči. 

A konečně v šesté minutě přišlo první vyloučení na straně Kanady. Bohužel se to však neobešlo bez zranění. 

Kempný střelil ze strany na bránu, ale brankář Kanady vyrazil. Puk za bránou vybojoval Červus a chtěl ho přihrát Pastovi, který stál nebráněný před brankou. Toho ale v tu chvíli praštil do obličeje jeden z Kanaďanů, a David se tak s bolestným výkřikem sesunul k ledu. 

Dlouho se řešilo, zda-li bude trest jen dvě minuty, nebo přidají ještě dvě na víc. Nakonec si hráč sedl na čtyři minuty za krvavé zranění. David byl naštěstí po ošetření v pořádku a mohl pokračovat v zápase.

V přesilovce se nám zezačátku vůbec nedařilo a museli jsme trochu pozměnit její sestavu. Po tom, co Kuba pokazil přihrávku došlo ke změně formací a na led vjel Roman s Krejčou. Naše problémy s dostáním se do útočného pásma rychle vyřešili a postarali se o první gól tohoto utkání. Radost trvala necelé tři minuty, kdy jeden z Kanaďanů znovu fauloval našeho hráče a dostal za to dvě minuty. 

Když už potřetí po sobě Pastrňák nebezpečně vystřelil na bránu, vypadalo to, že Kanaďanům došla trpělivost. Nejdříve natlačili Hertla na jejich brankáře, o kterého zakopl a následně ho strčili až těsně k ledu, aby se nemohl hýbat. A to nebyl první ani poslední faul, který nám rozhodčí nepískli.

Další a přišel znovu na naší dvanáctku. Jeden z hráčů do něj nepěkně vrazil a druhý ho pak chytl za hlavu. Písknutí nepřicházelo. Všichni jsme se rozkřičeli, protože rozhodčí stál přímo před nimi a ani nehnul brvou. Nakonec neochotně odpískal dvě minuty pro jednoho, ale druhého nechal být. Tohle mělo být dvojnásobné oslabení, Černocha faulovali dva hráči.

Za dvacet vteřin Kanaďné podrazili Pastu, ale ani tehdy se zvuk píšťalky nerozezněl. David na to očividně čekal, ale když mu došlo, že to vypustili, zamířil na střídačku, kde si dost hlasitě postěžoval svým spoluhráčům, i mně.

Když chyběli tři sekundy do konce trestu Kanady, jeden z nich začal bezdůvodně strkat do Kempného, ale zase nic. Stejně jako v sedmnácté minutě, když narazili do Šimka. 

Naopak se písknutí ozvalo v chvíli, kdy byl puk v držení Tomáše Hertla, který byl v dobré šanci. Nikdo nepochopil, co se stalo, protože rozhodčí neudali žádný důvod, prostě se sjeli k dalšímu vhazování.

Půl minuty před koncem první třetiny jsme dostali gól. Do kabiny jsme šli všichni naštvaní. měli jsme pocit, že nám bylo ukřivděno. Šla jsem jako vždy jako poslední. Vždy jsem chodila s Kubou, protože i on to měl ve zvyku, ale tento zápas poprvé odešel ze střídačky dříve než jeho spoluhráči.

Měla jsem s uvědomit, co bylo příčinou. 

Že jsem to byla já.