Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

11. kapitola

První formaci to naštvání vyloženě svědčilo. Nemuseli mít s Dominikem po celou dobu zápasu nic společného, protože se s ním ani nestřídali. Hned s prvních šesti minutách tak otevřel skóre David Krejčí po nahrávce našeho kapitána. Pak už to s námi ale šlo z kopce.

V polovině se kluci na střídačce nehezky pohádali a od sebe je musel odtrhávat Kari s Liborem. Dvě minuty před koncem zbytečně fauloval Zohorna a my tak hráli v oslabení. To jsme ani půl  minuty nevydrželi a hned se strhla v našem brankovišti rvačka. Nejdříve Jordán nehezky narazil do jednoho ze Švédských útočníků. Jeho spoluhráč pak poslal Michala k ledu a na něj zezadu najel Černoch, který způsobil totéž. Smejkal stál před nimi jako nějaký rytíř a hlídal, aby se k nim nikdo ani nepřiblížil. Ščoty mezi tím odkulhal na střídačku, protože chvíli před přerušením hry dostal ránu pukem.

Ani jsem nic neříkala a jen na ně zklamaně koukala. Všimla jsem si, že se ke mně Černoch otočil, když mířil na trestnou lavici za tu potyčku a jeho pohled přímo řval: Jsi to ty, kdo za to může. Nijak jsem na to nereagovala. Koukla jsem na Ščotku, ale vypadal, že to bude v pořádku.

Moc dobře vím, že mi nikdo nedával za vinu to, co se stalo se Simonem. Nebyla to má chyba, byla Dominikova. Všichni mi však dávali za vinu to, jak jsem na to reagovala. To, že jsem nijak nereagovala. Vadilo jim, že Dominik nedostal, co mu patří a my se chováme, jakoby se nic nestalo.

Přesilovka pokračovala a ani ne za dvacet vteřin přišel vyrovnávací gól. Třicet pět vteřin před koncem první třetiny. Vydechla jsem a těch pár vteřin už ani nevnímala. Byla jsem opravdu zklamaná a počkala, až všichni opustí střídačku, načež jsem se za nimi vydala.

„Co máš za problém, no?!" zaslechla jsem Radima Šimka, jakmile jsem vešla do kabiny, ale už jsem se je nesnažila zastavit. Určitě ne fyzicky. 

„Já?! Co ty máš za problém?! Bráníš, jako bys nikdy neměl hokejku v ruce! Vždyť ten poslední gól byla tvá chyba!" stál ve středu kabiny Simon a opět ničil náš tým.

„Má chyba? Ty nejsi ani tak dobrej, abys v tom oslabení byl," křikl mu do obličeje Radim, ale v tom už jsem zasáhla.

„Něco jsme si snad řekli, no ne?" postavila jsem se vedle Libora, který zatím jen přihlížel, jelikož si zřejmě myslel, že se to zlepší, když si to vyříkají, „odložte svoje spory na později. Zápas se nám zatím nedaří, ale jak by taky mohl. Když sedíme na trestné, těžko můžeme vyhrávat zápasy."

„Zápas je mi teď úplně ukradenej!" ozval se doteď tichý Jakub Vrána a já se k němu s překvapením otočila, „nebudeme vyhrávat zápasy, dokaď tu bude někdo, kdo nám to neumožňuje."

„Nikdo tady ti neničí ty šance, který sám promrháváš," vyjela jsem na něj, ale okamžitě mi došlo, jak moc jsem přestřelila, „já... omlouvám se, tak jsem to nemyslela."

Kuba se na mě ale nepodíval a já se tak za trapného ticha odsunula dozadu. Trenéři si je uklidnili a já už se toho snažila říkat co nejméně. Dnes už jsem toho zkazila více než dost. 

V první minutě druhé třetiny došlo k dalšímu vyloučení. Hertl odpálil puk pryč z ledu a dostal za to dvě minuty. V druhé přišel Flek a jeho hákování a my najednou dostali gól, při hře pět na tři. Další přišel o tři minuty později následovaný prvním a jediným faulem Švédů. Přesilovku jsme nevyužili ať jsem se snažila sebevíc. Cítila jsem se k ničemu, protože moje formace vůbec nefungovali. Po dalším gólu Švédů došlo ke změně brankáře na naší straně. 

Krejčí trochu naštvaný najel do jednoho ze Švédů, ale následně se otočil, nechal hry a začal se omlouvat. Švéd byl však velice naštvaný, a tak omluvu nepřijmul. Začal na Davida pokřikovat. Na našeho hráče s číslem 46 o vteřinu později najel další Švéd, ale vše bylo zažehnáno. To jsem si tedy myslela. Za pár vteřin totiž ten samý hráč složil na záda Matyho, za což měl dostat trest. Filip Hronek si za ním ještě dojel a hezky mu vysvětlil, že tohle jeho přátelům dělat nebude.

Najednou jsem opět viděla ten soudržný tým, který jsem měla včera na chvíli šanci poznat. Byl však schovaný hluboko v každém z nich a právě ho zastiňovalo naštvání a agrese.

S trochu větší sebedůvěrou jsem vysvětlila něco ohledně přesilovky. Úsměv mě přešel, když z toho nic nepadlo. Náš druhý gól přišel až po konci jejich trestu, což mi po psychické stránce velmi nepomohlo.

Nemohla jsem si nevšimnout, že je na mě Vrána naštvaný. Dával to totiž dost jasně najevo a já se mu nemohla divit. To, co jsem řekla bylo špatné. Asi minutu a půl před koncem třetiny se před naší střídačkou objevil právě on a tlačil Švédského hráče, který před tím složil Matyho a seřval Davida. 

„Kubo, nech ho!" zakřičela jsem na něj a zahlédla, jak jeho oči na vteřinu zaletěly ke mně, načež se usmál a praštil svého protihráče. Bylo to úplně mimo hru. Puk byl na opačné straně ledu a já si byla skoro jistá, že to udělal kvůli mně. 

Hleděla jsem na něj, když jel na střídačku a ještě nezapomněl vrazit do náhodného Švéda, který neměl s ničím z toho nic společného. 

Stav třetiny skončil stejně, 4:2 pro Švédy.