Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

38. kapitola

Utkání s USA ve skupině nám začalo moc hezky. Nepotřebovali jsme ho vyhrát, abychom postoupili, ale pro naší týmovou psychiku by bylo vítězství moc fajn. 

První střela přišla od Pasty, ale nesedla mu a kotouč tak získali Američané. Hned na to se první formace hlásila o střídání. Dalších pár vteřin se toho moc nedělo. Následně na led vjela třetí formace. Kuba se hned chopil puku a s tou svou rychlostí vyrazil kupředu jako-NE.

Zatřepala jsem hlavou a silněji stiskla papír, který jsem držela v ruce. Nemysli na něj, mysli na zápas, napomínala jsem se.

Ve čtvrté minutě přišel první trest. Tomáš Hertl oslabil náš tým tím, že zahákoval soupeře a dříve, než si to stačil uvědomit, už muž v modrém ležel na ledě.

Já osobně jsem to neviděla. Věřila jsem však Jalonenovi, když se zlobil na rozhodčí, protože to podle něj faul nebyl. Stejně tak Tomáš s výrokem nesouhlasil. Po shlédnutí opakovaného záběru jsem mu musela dát za pravdu. Američan spadl sám. Prostě se v prudké otáčce neudržel na nohou, Tomáš ho nehákoval.

Kariho to dost rozzlobilo, hodně proto, že po zápase s Norskem se dokonce řešilo i případné podání stížnosti, ke kterému ale nakonec nedošlo.

Nevypadalo to s námi vůbec špatně. Přesilovku jsme ubránili a v dalších minutách skórovali. Zohorna totiž zblokoval střelu Američana hned u modré. Ten následně spadl, a tak se mohl Hynek společně s Blumkou rozjet k bráně. Zohorna nahrál Matymu, který si skvěle počkal a rozjetý to napálil mezi tyč a brusli brankáře. Následně spadl, ale to už pro nikoho a ani pro něj nebylo tolik důležité. Vedli jsme 1:0.

Na vhazování se sjela třetí formace. Kämpf vybojoval puk a poslal ho za sebe. Tam už stáli další hráči a kotouč se dostal ke Kubovi. Ten si ho zpracoval a v podstatě v půl vteřině vypálil. Normální smrtelník by nezaregistroval ani to, že se puk dotkl ledu, ale jejich brankář ne. Ten to chytl. 

Trošku naštvaně jsem vydechla, ale následně se okřikla. Mrzelo mě to. Připadalo mi, jakoby se proti Kubovi všichni tady spikli, ale pořád jsem si opakovala, že to nesmím tolik prožívat.

V jedenácté minutě jsem měla ten samý pocit u Pasty. Jakoby se na něj dohodli. Nejdříve ho jeden hráč nenechal hrát a zasekl svou hokejku o tu jeho. Pohlédla jsem na rozhodčí, ale nikdo nezapískal. Následně přišel tvrdý hit, při kterém David spadl a hlavou se tak trochu majznul o mantinel. Naštěstí mu nic nebylo. Okamžitě vstal a hrál dál, ale Američané ho nenechali, dokud neslezl z ledu. Na střídačce si ještě trochu zanadával, ale nakonec jsme to hodili za hlavu.

Další z mnoha chyb rozhodčích. Ve třinácté minutě Američan podrazil Smejkala. Čekala jsem na písknutí, ale žádné nepřicházelo. Nechápavě jsem zvedla ruku a zakřičela. Náš hlavní trenér kroutil nevěřícně hlavou. Jestliže Hertl fauloval, tohle by v tom případě byl trest tak na deset minut.

O pár vteřin později byl ještě nakrátko vyhozen na střídačku USA. Když se vrátil, neodpustila jsem si poznámku.

„Tak co, jak se ti to tam líbilo?" lehce jsem do něj šťouchla, aby o mně věděl.

„Ani nic moc, smrdí jim to tam," zamáchal rukou před nosem a Maty vedle něj se uchechtl.

„Jako byste byli vy nějak zvlášť voňaví, že?" utrousila jsem ještě, čemuž se on zasmál.

Jo, v kabině jim to občas fakt páchne, ale musím jim to prominout. To je známka toho, že tvrdě trénují.

Zápas však dále pokračoval a nebyl čas na nějaké vybavování. 

K naší velké smůle David krejčí minutu před koncem třetiny netrefil naprosto prázdnou bránu. Puk se odrazil od tyčky a odletěl pryč. Všichni už byli připravení radovat se, ale nakonec se nic nedělo.

Formace se prostřídali, a nakonec skončila na ledě půl minuty před přestávkou třetí formace. Kuba se snažil vybojovat puk u mantinelu a byl na něj zároveň namáčknut hráčem USA. Furt do Kuby narážel a snažil se ho odstrčit. 

Na chvíli jsem se zasnila a napadlo mě, jaké by to asi bylo, kdybychom si byli tak blízko. Jaké by to bylo, kdybych mu mohla být nejblíže, co to jde a zároveň se necítila provinile. 

Zatřásla jsem hlavou, protože jsem se zase nechala unést. Rozhodčí pískl a Američan z Kuby slezl. Ten se otočil a s pusou otevřenou se snažil pochopit, co se děje. Byl tak roztomilý, až jsem měla pocit, že se asi rozteču.

Nemohla jsem si prostě pomoct. Tak moc mi chyběl jeho dotek. Jeho těsná přítomnost, jeho úsměv věnovaný jen mně a jeho hlas. Je to vůbec možné? Může mi vůbec chybět něco, co jsem doopravdy nikdy neměla? O čem jsem snila ve svých snech a měla to štěstí to párkrát zažít? Nikdy to však nebylo správné. Nikdy to nebylo opravdové. Já to tak cítila, ale on jistě ne.

V posledních pár vteřinách, jakoby chtěli Američané ukázat, že se ještě vrátí a toto není vše ohrozil jeden z jejich hráčů naší branku a podobně jako dříve Krejčí netrefil prázdnou bránu. 

Zazněla siréna a trenéři se začali obracet k odchodu do kabiny. Ti vždy chodí první, já ale raději poslední. Je mi příjemnější, když mám tým před sebou a vidím všechny kluky, než odejdou z ledu. 

Jako poslední hráč odcházel ze střídačky jako obvykle Kuba. Nevím, proč tomu tak je, ale většinou tento zástup uzavírá. Šli jsme potichu vedle sebe a částečně předstírali nezájem. Mohla jsem si však všimnout, že mu pohled občas zaletěl směrem ke mně.

Přestávka uběhla jako nic a my byli opět na střídačce. 

Druhá třetina byla celá protkaná vyloučeními. A to hlavně na naší straně. Jako bychom si všechny z nich zasloužili, alespoň polovina byla pouze z rozmaru rozhodčích. 

Zbývaly tři a půl minuty do další přestávky a na ledě ještě zůstávala přesilovková formace po neúspěšné přesilovce. V ní i Vrána. 

Smejkal si zajel pro puk až za bránu a pozadu ho odehrál před ní, kde zrovna stál Kuba. Ten šel do podřepu a současně s tím se napřáhl. Viděla jsem toto už tolikrát, že mi hlavou automaticky probleskla scéna, kdy ten samý hokejista akorát v červeném dresu s křídlem na hrudi dává gól. Tak by to tedy vypadalo v Detroitu. 

Tady se ta tak silná střela jen odrazila od brankářovo helmy a kotouč odskákal pryč. Zůstala jsem na to koukat s otevřenou pusou. Jak to, že nedal? Je to už vůbec možné? Vždyť toto byl jasný gól. Američané to nevyblokovali, to bylo jen o štěstí. 

Jakmile se hra zastavila a Vrána se vrátil na střídačku, viděla jsem jeho obličej. Byl zdrcený a zklamaný. Zdálo se mi, jakoby snad měl chuť protestovat. Jakoby si chtěl stěžovat štěstěně, že mu vůbec nepřeje a nadávat osudu, proč ho tolik trápí. 

Bylo mi ho líto. Chtěla jsem mu zvednout náladu, ale nechtěla jsem se vtírat. Vedle něj seděl Krejča a Kuba si mu zrovna stěžoval, že to bylo tak těsné, že brankář neměl ponětí, že na něj letí puk a že kdyby střelil jen o centimetr vedle, strefil by se. David ho podporoval a já byla ráda. Nemohla jsem se však zbavit toho nutkání ho obejmout a říct mu, že bude vše v pořádku. Dotknout se jeho tváře a šeptat při tom, že už se nemusí ničeho bát. 

 V dokonalém světě by to bylo možné. Tento svět ale dokonalý není.