Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

45. kapitola

Nevím, jak dlouho jsme tam takto seděli, ale když jsem se uklidnila, ještě mě chvíli držel, než mě pustil. V tu chvíli jsem se trochu otřásla zimou.

„Už mi řekneš, co tě trápí?" přerušil ticho, které mezi námi nastalo.

Chvíli jsem nic neříkala, pak jsem však lehce zakroutila hlavou ze strany na stranu.

„Proč ne?" slyšela jsem v jeho hlase zklamání.

„Nemůžeš mi pomoct," odpověděla jsem tiše.

„To nemůžeš vědět," naléhal.

„To vím," ujišťovala jsem ho.

„Dobře, chtěla bys tedy, abych přivedl někoho jiného? Někoho, kdo by ti pomoct mohl?" snažil se, tak moc. Bylo mi znovu do breku. Napadl mě Luky, ale ten nemohl chodit a teď udělá nejlépe, když se vyspí a nebude se starat o takové věci. Navíc, říct teď Kubovi, že stojím víc o někoho jiného by bylo hloupé a hlavně by to nebyla pravda. Chtěla jsem, aby tu byl, ale nemohla jsem mu to říct.

,,Ne, promiň, nechtěl jsem udělat nic špatně," položil mi ruku na stehno a já ucítila, jak se do mého těla vlévá teplo.

,,Nic špatně jsi neudělal," utřela jsem potůčky slz na mých tvářích.

,,Už nevím, co více říct, věř mi, uleví se ti. Jsi vždy silná a nic nedáváš najevo. Snažíš se vždy pomoci ostatním. To ale neznamená, že ani ty někdy nepotřebuješ velké objetí a někoho, kdo tě bude poslouchat," poposunul svou dlaň po mé noze, aby podtrhl svá slova, netušíc, co mi tím dělá.

„Já už to nedokážu," vydechla jsem, „nedokážu předstírat, že je vše jako před tím, že se nic nezměnilo. Protože se změnilo všechno."

„O čem mluvíš?" nechápal.

Zakroutila jsem hlavou. „Ničí mě to. Ničí mě ten fakt, že nejsem dost dobrá a nedokážu se tomu postavit. Nejsem dost zodpovědná a stále někoho zklamávám. Hlavně sama sebe. Očekávala jsem od sebe víc. Nedokážu dál snášet ty myšlenky, které na mě křičí, že nejsem hezká, hodná, obětavá ani dost hubená. Nechci jít spát, protože jsou ke mně sny příliš milosrdné. Přála bych si žít v nich namísto tohoto světa. Vždy, když se ráno probudím a uvědomím si, že to byl jen sen, chci se tam vrátit. Nechci být zde, kde mi pomalu vše mizí před očima."

Kuba nic neříkal. Jen mě už po několikáté za dnešek obejmul. Neohrabaně jsem mu objetí opětovala.

„Víš, právě teď by se sem hodila tvá vlastní slova," reagoval nakonec. „Jsi slepá ke spoustě věcem. Nikdo si tu o tobě nemyslí, že bys nebyla dost dobrá. Každý tě tu má rád. Nemusíš být lepší, hezčí ani hubenější. Podle mě jsi dokonalá taková, jaká jsi."

„Myslíš to vážně?" zvedla jsem k němu pohled plný naděje. Opravdu ti toto myslí?

„Samozřejmě," odrhnul mi prsty opatrně vlasy z obličeje.

„Myslím, že by ses měla trošku prospat," přerušil tu chvíli a já zamrkala, abych se dostala z transu. Proč to udělal? Ta chvíle byla tak kouzelná, ale on to musel svou starostlivostí zkazit.

„Ne, ještě nemám vše hotové," pohlédla jsem na stále svítící počítač ležící na stole.

„To nevadí, spánek je teď důležitější," oznámil mi.

„Ale ten zápas je už zítra a mně ještě chybí-"

„Ne, je ne," utnul mě, pustil a přešel ke stolu, kde zaklapl můj laptop.

„Neměla jsem to všechno uložené," zděsila jsem se.

„Pojď spát," přemlouval mě. Přišel zpět ke mně, vzal peřinu a mě něco v jeho očích donutilo si lehnout. On mě pak přikryl a nakonec ještě lehce políbil na čelo, než se otočil a začal odcházet.

To mě dokázalo dokonale uvolnit a mé oči se začaly zavírat. Z posledních sil jsem však zůstala vzhůru.

„Kubo?" zašeptala jsem a slyšela, jak zastavil.

„Ano?"

„Promiň, ale nevadilo by ti kdybys..." sbírala jsem odvahu k tomu to vyslovit. „Kdybys tu zůstal přes noc?"

Chvíli neodpovídal a já se zděsila, že jsem řekla něco přes čáru.

„Jasně že tu zůstanu," slyšela jsem nakonec, „Lehnu si na gauč."

Ne, to jsem nemyslela.

„Já spíš myslela," zastavila jsem ho, „jestli bys nemohl zůstat u mě."

Znovu chvíli nic neříkal. Tentokrát jsem už otevřela oči a pohlédla na něj. Tvářil se zaskočeně. Jistě, připadá mu to naprosto směšné.

„Ale nemusíš, jestli nechceš," dodala jsem rychle.

„Ne, já chci," vyhrkl a následně vykulil oči. „Teda, myslel jsem, že mi to určitě nevadí."

Nakonec nad sebou jen zakroutil hlavou. Pak přešel ke mně a já ucítila, jak se matrace prohnula. Nadzvedl peřinu a mě na chvíli zaštípala na těle zima, okamžitě ji však přebila jeho omamující vůně a teplo jeho přítomnosti.

Zůstal ležet jen pár centimetrů ode mě. Já jsem však chtěla, aby mezi námi nebyl vůbec žádný prostor. Asi za to mohla ta únava, protože bych si nic z tohoto jindy nedovolila. Tehdy jsem však bez přemýšlení poposunula svou ruku a položila ji na jeho hruď. Pochopil a přisunul se blíže ke mně. Zavrtala jsem hlavu do jeho ramene a ucítila, jak se i on po chvíli uvolnil. Trošku se uvelebil a hlavu zavrtal do mezery mezi tou mou a matrací. Připadal mi v tu chvíli neskutečně roztomilý. Ruku položil přez mně a přitiskl mě k sobě. Usmála jsem se nad tím a konečně se poddala spánku s vědomím, že až se ráno vzbudím, on tu bude.