Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

15. kapitola

Jako zatím každý volný den bylo i tentokrát volno. Trénink byl jen odpoledne a to dobrovolný, protože přijede David a musíme ho začlenit do sestavy. 

Dopoledne se zdálo být už trochu lépe i když jsem viděla, že kluky ten smutek z porážky ještě úplně neopustil. Po obědě mi kluci nabídli, jestli si s nimi nechci jít zahrát ven Spikeball, já stejně neměla, co dělat, tak jsem šla. 

„Popravdě jsem to hrála naposledy ve třinácti," přiznala jsem se, když jsem pohledem zkoumala kulatou síť připevněnou čtyřmi plastovými podstavci. 

„Tak to hodně štěstí tomu, kdo s tebou bude hrát," zasmál se Hertl a jeho výběr spoluhráče byl předem jasný. 

Protože nás bylo pět, museli jsme se střídat, když je to hra pro čtyři. Nakonec se obětovali a vzali mě do týmu Smejkal se Skleničkou, kteří to na rozdíl od Hertla s Blumkou nebrali tak vážně. 

Poprvé jsme prohráli, i po druhé a po třetí. Nejhorší na tom bylo, že jsme dvakrát kvůli mně skončili v mínusových bodech. 

„Já to vzdávám," zvedla jsem ruce nad hlavu a zároveň úplnou náhodou odpálila míček, který nikdo z druhého týmu nechytil. Čekali totiž, že už je konec hry a přestali dávat pozor.

„Já věděl, že to v tobě někde je," objal mě Smejkal a jednou rukou mi rozcuchal vlasy. Málem mi taky zlomil krk, ale nevadí. 

„Ale, kdopak nám to přijel," hodila jsem pohledem za kluky a oni se otočili. Tam se k nám blížil kudrnatý hokejista s drzým úsměvem ověšený všemi různými věcmi. Jako například obří taška Boston Bruins, která byla stoprocentně větší jak já a dost možná i než on sám, nebo sada nejméně desíti hokejek. Věc, která mě zaujala, byla kniha, kterou svíral v levé ruce. Hokejisti taky čtou?

„Zdar!" přivítal se s ním jako první Hertl a málem dostal hokejkami po hubě.

„Nazdar Davide!" křičel Smejkal a objal naší novou posilu.

„Zdarec," zvedl se ze země i Sklenička.

„Čau," obejmul se s ním nakonec i Maty, ale nemohla jsem si nevšimnout té nepatrné nervozity, když si nebyl jistý, jestli ho může přivítat stejně přátelsky jako ostatní. Celou dobu na něj koukal jako na boha a usmíval se.

„Jestlipak to není naše princezna ze střídačky," pohlédl na mě Pastrňák a já se neubránila úsměvu. 

„Jestlipak to není naše bezzubka z trestné," vrátila jsem mu stejnou a jeho smích mě donutil se taky zasmát.

„Ta se mi líbí," uznal a pak kouknul po klucích, „kdo si jí ulovil?"

„Náš Vráníček, už ji má pod svými křídly," konstatoval Hertl, jakoby to byla už dávno hotová věc.

„Cože prosím?" zamrkala jsem nechápavě a Pastovi jakoby svitlo.

„Chápu, náš Havránek se ještě neodvážil vylétnout z hnízda," pokýval hlavou a než jsem mohla cokoli říct, rozešel se pryč.

„Přijdeš ale pak ne?" zeptal se ještě Hertl.

„Eh, uh, noo," zarazil se trochu David a než pořádně odpověděl, něco nesmysluplně žvatlal, „já se tomuhle spíš vyhejbám."

„Aha," kývl hlavou Tom, ale pak ještě rychle dodal, „ale fotbálek hraješ, ne?"

„Jooo, to jo," ujistil ho Pasta hlasem jakoby se Hertl zbláznil, že se vůbec ptá.

Koukla jsem na Matyho a ten ještě stále užasle sledoval dveře, kam před chvílí odešel Bostonský útočník.

„Někdo se nám tu zamiloval," popíchla jsem ho, částečně proto, že i on mě v tom před chvílí nechal samotnou.

„Co to plácáš?" zasmál se.

„Má pravdu, mohls na něm oči nechat," popěvoval Smejkal a Maty se trochu přikrčil.

„Nemusíš se ale bát," ujistila jsem ho a vzala ho kolem ramen, „ten váš pozdrav, no... Nebylo to zas až tak trapné, jen trochu."

On se na mě podíval stylem 'to myslíš vážně?'

„A ty se taky neboj Hertlíku," koukla jsem na něj smutným pohledem, „to neznamená, že už nejsi jeho velký vzor, jen teď máš konkurenci."

„Je to pomsta za toho Vránu?" 

„Možná."

Nechala jsem kluky hrát a na chvíli si sedla. Najednou jsem si uvědomila, že mou tvář zdobí velký a upřímný úsměv a že jsme všichni najednou úplně zapomněli na nějakou včerejší prohru. Stačilo jen, aby tudy David prošel a nálada se zvedla o sto deset procent. Stačilo jen pár slov a hned je lépe. Už chápu, co tím Krejčí myslel.

Třeba to nakonec opravdu není konec.