Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

36. kapitola

,,Co!" štěkla jsem, ale následně toho zalitovala.

„Promiň, nemyslel jsem to zle," podíval se mi do očí a jí v těch jeho spatřila opravdovou lítost. Najednou se mi tolik odcházet nechtělo.

„Jde to myslet i jinak?" pochybovala jsem.

„Prostě jste to na mě ušili," vybuchla jsem. „Věděli jste, že to udělám. Kuba to věděl. Udělali jste si ze mě legraci. Využili jste mé slabosti a ty mé důvěry. Nechtěla jsem, abys komukoli cokoli říkal. A ještě jsi to celé natočil."

„Počkej počkej, takhle to nebylo," přerušil mě. „Vránič tam ve chvíli této domluvy už dávno nebyl. Odešel hned po tobě. Kluci jen chtěli abys to splnila, já jim nic neřekl, přísahám. To bych ti neudělal."

„Jak ti mám věřit?" zamračila jsem se.

„Klidně se zeptej ostatních. Potvrdí ti, že nic z toho, co si myslíš, není pravda," ujišťoval mě a já se začínala uklidňovat.

„Co se děje?" zeptal se najednou. „Proč jsi takhle reagovala?"

„Nic," najednou se mi začaly do očí hrnout slzy a já viděla rozmazaně. „Nic se neděje."

„Pojď ke mně," pustil mou ruku a rozpřáhl ruce, aby mě mohl obejmout.

Vylezla jsem k němu na postel a vklouzla do jeho náruče. Přitáhl si mě blízko k sobě a začal mě hladit po vlasech. Stírala jsem si slzy, ale přicházely další a nešlo tomu zabránit. 

„Miluju ho," zamumlala jsem mu to trička.

„Promiň, cože jsi říkala?" zeptal se potichu a já se maličko odtáhla a nadechla se, abych si přidala odvahu.

„Miluju ho," zopakovala jsem to, ale nepodívala se mu do obličeje.

„Vránu?" ujistil se ještě. Jen jsem kývla.

„A proč kvůli tomu pláčeš? Vždyť to je skvělé," slyšela jsem v jeho hlase úsměv, ale nechápala to.

„Ne, to je hrozné" zakroutila jsem hlavou.

„Co je na tom hrozného?" nechápal zase on.

„Co je na tom hrozného?" zopakovala jsem nevěřícně a pohlédla na něj. „Tak já ti to povím. Jsem jeho trenérka a takovou věc si nemohu dovolit. Jak ho mám trénovat, když se mi pokaždé, když jsem v jeho přítomnosti zrychlí tep a nahrne krev do tváří. Když se pokaždé co na něj pohlédnu utápím v jeho očích a myslím na to, jaké by to bylo, kdyby mé city opětoval. On mě prostě nikdy milovat nebude. Nejsem pro něj dost dobrá."

,,Co to povídáš?" Pohladil mě po vlasech a ruku ponechal na zádech. ,,Jsi dost dobrá. Koho zajímá, jestli jsi jeho trenérka, nemůže vám to bránit."

,,Ty to pořád nechápeš?" vyřkla jsem už dost zoufale. ,,Kuba mě nemiluje!"

,,Jestliže tě nemiluje, jak mi tady tvrdíš, proč by tedy včera ráno reagoval tak, jak reagoval?" zeptal se.

,,Co tím myslíš?" zajímalo mě. Přeci jen, nevěděla jsem, co se dělo po tom, co jsem odešla.

,,Měla jsi snad pocit, že by mu byl ten polibek nějak nepříjemný?" úplně jsem viděla, jak povytáhl vševědoucně obočí.

,,To ne, ale," nevěděla jsem, co na to odpovědět. Byla to pravda. Nezdálo se, že by mu to tehdy nějak vadilo, ba naopak.

,,Tak vidíš," nenechal mě mou větu dokončit. ,,A hlavně, když jsi odešla a on se záhy dozvěděl, proč jsi to udělala, vypadal opravdu zklamaně. Jakoby byl raději, kdybys to udělala ze své vlastní iniciativy."

,,To není možné," nevěřila jsem tomu. ,,To se ti muselo jen zdát."

Povzdechl si. ,,Hlavně to nevzdávej, ano?" donutil mě, abych na něj prohlédla, ,,vždy je tu šance."

Tady už ale žádná šance není. Pomyslela jsem si, ale navenek se jen pousmála.

„Takže, chceš to vidět?" přepnul do trochu šťastnějšího módu.

„Co vidět?" zamračila jsem se nechápavě.

„To video přece, mám to tady," sáhl na stolek pro telefon.

„Ani náhodou," zamítla jsem to i když jsem si v tu chvíli dost protiřečila.

„Určitě ne?" přemlouval mě a hned na to se z repráku jeho telefonu ozvaly zvuky bruslí. Jakoby celou dobu věděl, jak moc si přeji to vidět.

„Ale myslím, že bych se měla ujistit," přistoupila jsem na to a on mě ani nenechal dopovědět větu a už si mě přitáhl za ramena vedle sebe, abych dobře viděla.

„Bože, já jsem v tý mikině hrozně tlustá," dala jsem si ruku před pusu a následně se zasmála, protože jsem tu větu nechtěla říct nahlas. Snad to vezme jako vtip.

„O čem to mluvíš?" nechápal Dosty.

„Koukej na ty legíny, musím si brát na tréninky něco jiného, v tomhle nemůžu být," když už jsem to teda řekla, dopovím to.

„Tlustá?" podíval se na mě nevěřícně Luky. „Nevím, co vidíš ty, ale já vidím krásnou zdravou holku."

To mě donutilo pousmát se, i když jsem věděla, že to říká jen proto, abych se necítila špatně.

„A myslím to vážně," dodal po chvíli, jakoby mi četl myšlenky. „Jsi krásná, jasné? Jsi dokonalá taková, jaká už jsi. A ještě k tomu máš tak skvělou osobnost. Tu by ti lecjaké modelky mohly závidět."

Zamrkala jsem potěšeně a trochu více se k němu přitulila. 

Lukáš je ten snad nejlepší kamarád, jakého jsem kdy mohla najít. Bude znít divně, když řeknu, že jsem ho sama sobě záviděla? Kdo by někoho takového nechtěl?