Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

62. kapitola

Na úvod druhé třetiny se sjel na vhazování David Krejčí, který byl hned po pár vteřinách hry faulován hráčem Kanady. Samozřejmě, na vyloučení nedošlo, rozhodčí se ani neobtěžoval písknout.

S čím měl však obrovský problém, byl Hertlovo ne úplný natažený dres. Musel kvůli tomu přerušit vhazování, pořádně ho napomenout, že musí být vidět celé číslo a pak mu ještě dres sám stáhnout. Protočila jsem nad tím oči, protože už mi připadalo zbytečné se nad tím pozastavovat.

Tento názor jsem po pár minutách přehodnotila, když zrovna Pasta jel pro puk za bránu.

Kanaďan se mu lepil na záda a jakmile David zatavil u mantinelu, Kanadský hráč to do něj napálil plnou rychlostí a ani se neobtěžoval dat ruce k tělu, takže sejmul loktem Pastrňákovu hlavu. Ten se okamžitě sesunul k zemi.

Vyděšeně jsem se nahnula přes lavičku přede mnou a zahlédla se na něj.

Pasta se však zvedl a jelikož již počítal s vyloučením Kanaďana, hodlal mu to oplatit. Hezky do něj najel a ramenem ho podebral. Ten to nečekal, takže skončil na zemi a David se jen spokojeně usmíval. Dokud však nezazněla píšťalka a rozhodčí mu neukázali trest.

To se začal vztekat a já taky. Jak, že půjde na lavici Pasta? A co jako byl ten loket před tím?

David se s ním hádal, ale rozhodčí jen přejel doprostřed ledu a zahlásil vyloučení. Pak poslal Davida na trestnou.

Byla jsem naštvaná a zbytek kluků taky, Kari stejně tak. Zakřičela jsem na rozhodčího, který se na mě otočil. V naštvání jsem na něj začala křičet, že to není fér a proč nepotrestal je, ale on byl tak arogantní, že k nám ani nepřijel. Jen mě sjel pohledem, jakoby mě hodnotil a pak ukázal nahoru na levou stranu svého hrudníku, čímž mi připomínal, že nejsem kapitán ani hlavní trenér, a tudíž nemám právo s ním mluvit.

To mě naštvalo ještě víc. Kdyby měl špetku úcty, přijede sem a vyslechne mě.

Ukázalo se, že jsme se nevztekali zbytečně. V přesilovce dokázala dát Kanada gól.

Pasta se vracel z trestné hodně naštvaný. Snažila jsem se ho uklidnit, ale na to, aby se mi to povedlo, jsem s ním až moc souhlasila.

Naštvaní jsme byli kompletně všichni. Proto, když se Vráníkovi nelíbilo, jak si jeden hráč najel do Kämpfa, vzal mu hokejku a hodil ji pryč.

A za deset vteřin dali druhý gól. Kari se rozhodl, že si vezmeme oddechový čas. Kluci byli unavení a potřebovali jsme je trochu probudit.

Ke konci půl minuty už jsme řešili jen, jestli jsou všichni v pořádku a nemají nějaké zranění.

Najednou se ozval Kuba, který se trochu ostýchavě přiznal, že se mu vrátila bolest kolene, které mu zranil před pár dny Lotyš. Jeden z Kanaďanů do něj totiž najel a skřípnul mu koleno mezi hokejkami.

To jsem ihned zbystřila.

,,A potřebuješ to ošetřit?" ptala jsem se.

,,No, mož-" nedokončil to, protože mi do toho skočil rozhodčí s tím, že už se má hrát.

Odbyli jsme ho, že jo.

,,Možná by bylo fajn, kdyb-" zase mu do toho skočili. To už mě fakt naštvalo.

,,Drž už hubu doprdele!" otočila jsem se na rozhodčího a následně ukázala na kostku, na které ještě odbíhaly poslední vteřiny timeoutu. Je úplně mimo.

Všichni se na mě překvapeně podívali. I rozhodčí a kdyby uměl česky, jistě by se dožadoval o trest naší střídačky.

,,Teď už můžeš," usmála jsem se na Kubu, ale ten mi úsměv neopětoval.