Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

56. kapitola

Slováci v třetí třetině nehráli vůbec špatně. Cítila jsem z nich, že ještě mají co ukázat, že by si moc přáli, aby mohli jít dále. Možná si to přáli více než Finové. Křečovitě jsem se držela opěrátek a u každé jediné střely ať Slováků, tak Finů myslela, že dostanu infarkt. Kdyby už konečně střelili ten gól.

Jako bych to přivolala. O pár vteřin později se puk objevil ve Slovenské bráně. Frustrovaně jsem vyjekla a zakryla si obličej dlaněmi. Finové vedli a Slováci museli za šestnáct minut dorovnat, jinak skončili.

„Neboj, oni to zvládnou," ujišťoval mě Kuba, ale sám vypadal dost nervózně.

„Musí," nakrčila jsem obočí a zatřepala hlavou, abych se trochu uklidnila. No, moc to nepomohlo.

Další minuty ubíhaly rychle jako nikdy dříve. Měla jsem pocit, že někdo zrychlil časomíru, protože v jedu chvíli uběhlo pět minut od začátku a v druhou zbývaly Slovákům tři minuty do konce. V tu chvíli mě mně zatrnulo. Myslela jsem, že zbývá více času.

Naši bratři si vzali oddechový čas a pomalu ale jistě se připravovali na hru šest na pět. Přála jsem si jim teď něco říct, ale nemohla jsem.

Poklepávala jsem nohou a vnímala, jak se mé tělo začalo samovolně třást. Strašně moc jsem chtěla aby vyhráli. Bylo pro mě v tu chvíli to nejdůležitější. Nemyslela jsme na semifinále, které odehrajeme prevděpodobně proti Kanadě, jediné, co mě zajímalo byl tento zápas. Přála jsem si na konci vidět šťastné tváře Regendy, Takáče a dalších, ne nějakýho Maninena nebo jak se vůbec jmenoval ten blb, co střelil třetí branku.

Když se už asi posedmé Slovákům nepodařilo usadit v útočném pásmu a Finové se rozjeli do protiútoku, jsem to nevydržela a stoupla si. Naklonila jsem se nad zábradlí těsně před ochranným sklem a pevně se ho chytila.

Asi minutu před koncem Slováci jeli vpřed na ledě i s Šimonem. V tu chvíli už to byla poslední šance. Buď teď a nebo nikdy. Brankář vyjel z brány a já ani nemrkla, abych něco nezameškala.

Z jednoho zápasu na mistrovství světa proti Slovensku jsem se naučila věřit doslova do poslední vteřiny. Vždy je tu šance.

Slováci vjeli do útočného pásma, ale... Ale, ale, ale. Těch ale měli v tonto zápase nějak mo. Neměli štěstí. Kdyby se jim puk neodrazil tak špatně, měli by šanci. Kdyby ten finský hráč stal o kousek jinde.

Finové se zmocnili kotouče a vyjeli vpřed. Nemyslím si, že Slováci věděli, že do konce zbývá pět vteřin. Šimon byl jediný, kdo zbyl mezi Finy a prázdnou bránou. Ani on jim však nedokázal zabránit a tak v posledních milisekundách Finové zvýšili na 4:2 a byl konec.

Srdce se mi zastavilo a já vydechla poslední zbytky vzduchu. Na časomíře svítila nula a vzala tak Slovákům všechnu naději.

Můj stisk povolil a já malátně zacouvala a žuchla na sedačku. Hleděla jsem před sebe neschopna jediného slova. Nechtěla jsem, aby prohráli. Měla jsem pocit, že se to ještě dá zvrátit, že ještě není konec. Ale byl.

,,Nic si z toho nedělej," chytil mě za ruku Vrána a palcem přejel po hřbetě. ,,Hráli dobře."

,,Měli to vyhrát," zašeptala jsem. ,,Všichni by si to zasloužili. Dali do toho všechno."

Po tváři se mi začaly kutálet slzy, ale já dal seděla nehnutě hledíc na Slováky, kteří se ještě jednou, jako pro výsměch museli do středního pásma na buly. Nemohli je už nechat být, když bylo jasné, že prohráli, ještě museli na vhazování, aby doběhly poslední milisekundy.

,,Ne, nechci tě znovu vidět plakat," objal mě Kuba a jediné, na co jsem se zmohla, bylo, že jsem si opřela hlavu o jeho rameno.

,,Děkuju," zamumlala jsem mu do dresu, a pak se chtě nechtě odtáhla.

Plná všech možných emocí jsem shrbená sledovala, jak se Slováci sjíždějí na modrou, aby byl vyhlášen nejlepší hráč utkání. Všichni se tvářili strašně. Bolelo mě vidět, jak takhle, když jsem věděla, jak blízko byli od toho, aby dnes nad naše hlavy vystoupala ta jejich vlajka.

Nevěděla jsem, co udělat, aby se cítili lépe. Chtěla jsem jim zlepšit náladu, ale z mé pozice to bylo skoro nemožné.

Nejlepším hráčem utkání se stal Pavol Regenda. Byla jsem za něj ráda, ale asi jsem byla jediná. Na jeho tváři se neobjevil ani náznak jakéhokoli úsměvu. Ani když jsem si stoupla a začala tleskat, co jsem dokázala, jen se na mě podíval a to bylo vše. Jakoby ztratil schopnost se smát. Oni všichni.

Při vyhlašování nejlepších hráčů turnaje už jsem i křičela. A nebyla jsem zdaleka jediná. Všichni naši hráči stáli a tleskali. Všichni ukazovali podporu, kterou sem Slovensku přijeli vyjádřit.

Po doznění Finské hymny jsem si sedla a začala se pomalu smiřovat s tím, že opravdu skončili. Nedávala jsme tolik pozor, a proto jsem si ani nevšimla, že hráči z ledu neodjeli, ba naopak. Sjeli se před nás a Regenda dojel až se sklu. Zaťukal na něj a já vzhlédla. Spatřila jsem celý Slovenský hokejový nároďák, jak stojí v půlkruhu před námi a pár z nich se smutně usmívalo. Pak najednou, jakoby to snad trénovali se poklonili. Můj mozek to nepobíral. Vyjadřovali nám dík za naši podporu a částečně se zřejmě i loučili. Jelikož vypadli, znamenalo to totiž, že se nepojedu podívat na náš zápas, ale musí domu.

Koukala jsem na ně jako na zjevení. Opravdu v tomto světě ještě existují takto vděční a milí lidé? Měla jsem kousek od toho, abych se rozbrečela dojetím.

Okamžitě jsem taky vstala a tím přiměla udělat stejnou věc i všechny české hráče. Poklonu jsme Slovákům opětovali. Celá aréna se najednou roztleskala a já se rozhlédla. Všichni na nás koukali a usmívali se. Zahleděla jsem se na slovenské hráče a věděla, že tento okamžik nikdy nezapomenu. 

Pak už ale doopravdy odjeli z ledu a my se sami začali zvedat.