Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

64. kapitola

,,Holka, vy si to děláte zbytečně těžký," kroutil nade mnou hlavou Dosty.

,,Víš, že by všechno vyřešilo, kdybyste si řekli, že se milujete?" přidal se k němu Kundrc.

,,Já ale nevěděla, že to cítí stejně," namítla jsem. Pořádně jsem ještě nestačila zpracovat, že mi opravdu řekl, že mě miluje. Nebo možná miloval.

,,Vy dva si prostě musíte promluvit narovinu," rozhodl Luky a já mu musela dát za pravdu.

,,Nevím, jestli to teď ještě pomůže," přiznala jsem.

,,Proč myslíš?" zajímal se Tomáš.

,,Protože v jedné věci měl pravdu," bolelo mě, že to tak bylo. ,,Dostala jsem za úkol se o něj postarat."

,,Cože?" řekli oba najednou.

,,Dostala jsem úkol, měla jsem se postarat o psychickou pohodu hráčů. Měla jsem pomoct Kubovi, aby se cítil lépe. Nebylo to myšleno nijak špatně, zajímala jsem se o něj už dříve. Navrhla jsem to já sama, protože jsem mu podvědomě chtěla pomoct. Ale ta domluva mezi trenéry tu byla. Nemůžu to vyvrátit. Kuba to nikdy nepochopí. Po tom, co slyšel, mi nebude věřit," schovala jsem obličej do Dostyho mikiny. Nechtěla jsem, aby mě viděli. Cítila jsem se, jako bych Kubovi opravdu lhala.

,,Pochopí to. Lidé, kteří milují, dokáží odpouštět," cítila jsem na zádech Dostyho ruku, kterou se mě snažil uklidnit.

,,Přála bych si, abys měl pravdu," zamumlala jsem mu do hrudi.

,,A teď pojď, musíš se pořádně vyspat," oznámil mi.

,,Ne, teď nemůžu do pokoje," namítla jsem.

,,Zůstaneš tady, vyspíš se na mé posteli," vysvětlil Kundrc.

,,A ty budeš spát kde?" zajímalo mě.

,,Jednu noc to s tímhle mlaďochem v jedné posteli vydržím," povzdechl si.

Odtáhla jsem se od Dostyho a podívala se na ty dva podezíravým pohledem.

,,Jste si jistí?"

,,Co bychom pro tebe neudělali, že?" souhlasil Luky a vypadalo to, že už teď svého rozhodnutí lituje.

Po probděné noci plné zlých myšlenek mi pohled na ty dva opravdu zvedl náladu. 

Jelikož jsem většinu noci nespala, slyšela a viděla jsem, jak se furt přetahovali o peřinu a nadávali, že se tam nevejdou. Chtěla jsem si lehnout na zem a uvolnit jim druhou postel, ale byla jsem si jistá, že ti dva by mi to ihned zatrhli.

Ráno už však bylo všechno jinak. Kundrc ležel na Dostym většinou svého těla a ruku měl přehozenou přes jeho tělo. Dosty Tomáše objímal oběma rukama, jakoby byl jeho plyšový medvídek. Bylo to roztomilé, jakoby byl Kundrc jeho starší bráška a chránil ho v noci, kdy se Luky bál.

„Vstáváme," zatleskala jsem jim u uší a oni sebou maličko trhli.

„Ty máš po ránu teda mírumilovnou náladu," stěžoval si Tomáš a protřel si dlaní oči.

„Vaše děvčata by asi nebyly rády, kdyby vás takhle viděly," neodpustila jsem si poznámku.

„Bože, slez ze mě," uvědomil si to jako první Lukáš a trochu od sebe Kundrce odstrčil.

„Sorry, tohle jsem fakt neměl v plánu," utrousil hráč Komety a už se sbíral z postele.

„No to doufám," koukal na něj Dostál trochu naštvaně.

„Kluci, tohle můžete vyřešit cestou, teď musíme na snídani, ať stihnete video," upozornila jsem je.

„Jo jo, on kdyby tady ten nepropotil celou postel, možná bych se teď nemusel převlíkat," stěžoval si náš brankář.

„Nemůžu za to, že jsi tak teplej," odseknul mu Tomáš. Jen jsem na ty dva koukala a kroutila hlavou. Jako malí.

,,Nejsem teplej," ohradil se Dosty a vypadal jakoby byl připraven se o to i poprat, kdyby bylo třeba.

,,Ale jsi," smál se Kundrc.

,,Sám seš teplej," oplatil mu stejnou.

Plácla jsem se do čela a vzala ty dva za ramena, načež jsem je vystrčila z pokoje. Jo, možná byl Dosty tak trochu na půl neoblečený, ale to tričko si rychle nandal ve chvíli, kdy mu došlo, že je zpět nepustím.

,,Tak snad ses alespoň ty vyspala dobře," prohodil směrem ke mně Kundrc, když byli zas uprostřed hádky.

,,Vlastně vůbec ne," přiznala jsem.

,,To je skvělý, hlavně, že dneska hrajeme nejdůležitější zápas, co?" žertoval Lukáš.

Oba dva mě popadli za ramena a dostali tak mezi sebe. Všichni jsme se přirozeně chichotali jako malé děti. Navzájem jsme do sebe vráželi, až jsme se všichni skoro skáceli na zem.

Jakmile jsme vešli do jídelny, okamžitě jsme všeho zanechali, protože jsme si stačili získat pozornost úplně všech.

Bohužel, jak jsem zjistila, nikdo na mě nekoukal moc přátelsky. Nevím, jestli všichni věřili tomu, co si Kuba myslel, ale zatím to tak dost vypadalo.

Pohledem jsem vyhledala Kubu, ale zjistila jsem, že on je jediný, kdo mi pohled neopětoval. I tak jsem však mohla vidět, že měl neobvykle opuchlé oči, jakoby snad brečel. Sklopila jsem hlavu a sedla si ke zbytku trenérského týmu.

,,I told you(říkal jsem ti to)," obvinil mě okamžitě hlavní trenér místo pozdravu.

,,I know(já vím)," opřela jsem si hlavu o dlaň a hleděla do svého talíře.

,,How can we win if our team looks like this? (Jak můžeme vyhrát, když náš tým vypadá takhle?)" vyčítal mi to. A oprávněně, ale šli jsme do toho všichni.

,,It's not just my fault. We all did this and that what they think isn't true, (Není to jen má chyba. Všichni jsme tohle udělali a to, co si oni myslí, není pravda)" bránila jsem se. Kdyby mě jen nechal to Kuba vysvětlit.

,,Can you talk to Vrána? (Můžeš si promluvit s Vránou?)" zeptal se Libor.

,,I can try, (Můžu to zkusit,)" pokrčila jsem rameny a poohlédla na stranu, kde seděli kluci. Měla jsem takový špatný pocit, že jsem jejich hlavním tématem rozhovorů.

Když kluci zmizeli see zbytkem trenérů k video rozboru hry USA, já se zatím s Dostálem vrátila na jeho pokoj.

,,Takže, co budeš dělat?" prolomil ticho Lukáš.

,,Nevím, co myslíš, že bych měla?" byla jsem ochotná přijmout jakoukoli radu.

,,Já bych za ním prostě narovinu přišel a řekl mu, že ho miluju, no a když uslyší tohle, všechno ostatní půjde stranou. Pak bude jednodušší všechno vysvětlit," navrhl mi.

,,Ne... Takhle to nechci," zamítla jsem to. ,,Nechci mu to říkat takhle. Když je na mě naštvaný jen proto, abychom byli na zápas v pohodě. V tu chvíli bych potvrdila, co říkal. Dělala bych to jen pro hokej."

,,Máš pravdu," přiznal. ,,Takhle to ale přece nemůžete nechat. Představ si to, opravdu tě miluje. Ještě před pár dny jsi mi tu ležela a brečela, protože jsi tomu ani maličko nevěřila. Ale teď, teď už ti to i řekl. Vy dva jste pro sebe jako stvoření, nesmíte si to nechat utéct."

,,Takhle jsem si to ale úplně nepředstavovala," zamumlala jsem.

,,A jak sis to představovala prosimtě," zasmál se.

,,Já nevím. Třeba že až vyhrajeme medaili a budeme všichni strašně šťastní, on za mnou přijede a obejme mě. Pak se mi zadívá do očí a v další chvíli mi řekne, že mě miluje. Takhle to vždycky vypadá ve filmech," pokrčila jsem rameny.

,,Tak pokud to tak je ve filmech, tak pak je to jasný," utahoval si ke mě.

,,Nedělej si ze mě srandu," napomenula jsem ho se smíchem.