Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

30. kapitola

Zbytek třetiny už nebyl tolik důležitý. Vedli jsme, Kuba dal gól, byli jsme šťastní, užívali jsme si to a, no to už bude asi všechno... Samozřejmě. Jakoby byla nějak důležitá ta chvíle, kdy Kuba oslavoval svůj první gól.

Udrželi jsme si vedení 2:0, ale naše hra nebyla moc dobrá. Ztráceli jsme puky a několikrát nás zachránila tyčka. Museli jsme do další třetiny něco trochu pozměnit. Samozřejmě se kluci ještě stihli šestnáct minut před koncem druhé třetiny porvat, takže část z nich zamířila za doktorem.

První minuta, první formace, první střela, první faul, první nájezd a třetí gól. Takto nám započal třetí třetinu David Pastrňák. Jeho nájezd vypadal tak jednoduše, že si mé podvědomí na vteřinu pomyslelo, že bych to zvládla také. 

To tedy byla ta světlejší část naší hry, bohužel ale jediná. Ve čtvrté minutě fauloval Sklenička. Norsko se chopilo příležitosti a dalo nám gól. Ani další minuty nebyly nijak růžové. 

V osmé minutě, to se na ledě zrovna proháněla druhá formace, si Matěj Blümel zajel za bránu pro puk následován hráčem Norska. To by až takový problém nebyl. Ten špatný moment přišel ve chvíli, kdy v rohu Maty odehrával puk. Pro ten si jel Hertl a hra už byla trošku někde jinde. Přesto však Nor jel a vší silou narazil ramenem do Matyho hlavy. Blumka se skácel k zemi a zůstal ležet. 

Dostala jsem o něj strach. Na první pohled to nevypadalo špatně, ale když jsem si to přehrála v hlavě, muselo to být hodně bolestivé. Zvláště proto, že u Norského hráče bylo jasně vidět, že si nejel pro puk, ale doslova pro Blumkovo hlavu. 

Celá akce ještě chvíli pokračovala, protože si tohoto zákroku nikdo z hráčů nevšiml, ale pak zazněla píšťalka a já jen sledovala, jak se Tomáš otáčí a v očích se mu odráží strach. Puk nechal pukem a rozjel se zpět za Matějem společně se Zohornou a Kundrátkem. Maty se mezi tím pokoušel vstát, ale ruka mu vždy podklouzla a on se znovu rozplácl na ledě. 

Ze střídačky vystartoval náš doktor a dostal se k němu. Sledovala jsem, jak se o něj všichni bojí a na chvilku zalitovala toho, že právě ted nemohu být na pozici doktorky a pomoci mu. Nemohla jsem dělat nic, jen čekat, jak to dopadne.

Nakonec to nebylo nic vážného. Matěj se oklepal a po pár minutách odpočinu už zase vypadal zdravě. Hertl u něj seděl a staral se o to jak mu je. Ve tváři se mu zračila starost o svého kamaráda, ale také něco, co mě přimělo varovat ho, ať se nepouští do žádného oplácení. 

Nakonec odjel na led s tvrzením, že je vše v pořádku. To jsem mu samozřejmě nevěřila, protože s ním po následném shlédnutí videa lomcoval vztek. 

Na ledě v tu chvíli nebyl ten hráč, který zranil Matyho, to ale jak se zdálo Tomášovi vůbec nevadilo. Nějaký jiný Nor ho srazil u mantinelu k zemi a on se s ním nekompromisně pustil do strkanice u Norské střídačky. 

Pořádně jsem na ně neviděla, ale bylo mi nad míru jasné, že za normálních podmínek by na toto Hertl nijak nereagoval.

Rozhodčí je od sebe odtrhli. Hertl měl na zádech vyhrnutý dres a jak otáčel hlavou dokola, vypadal jako nějaká sova, nebo zmatené káčátko. Musela jsem se nad tím usmát. 

Následně si šel sednout na trestnou, kde ještě naštvaně vydýchával, co se stalo. Rozhodčí ohlásili dvouminutový trest pro oba a jeden trest pro střídačku na straně Norska. 

Hertl nám tak vybojoval přesilovku, kterou jsme však nedokázali využít. 

V dalších minutách se kluci uklidnili a začali hrát bez zbytečných faulů. Já však přesto viděla, jak se jim vaří krev v žilách. Věděla jsem, že stačí jediná maličkost z jejich strany a našim klukům přeteče pohár trpělivosti. 

To nastalo v přerušení asi v šesté minutě, kdy kolem naší střídačky zrovna projížděl hráč s číslem 27 neboli ten, který najel do Matyho a vedle něj dvacet trojka. Ten se zrovna smál, pak hodil pohledem po naší devadesát pětce a křikl na něj něco, co by si k našemu malému bratříčkovi týmu neměl dovolovat. 

Hertl okamžitě vystřelil z lavičky na nohy a já ho naštěstí stihla chytit za dres a zabránit mu tak, aby se kamkoli pustil. 

„Stačí, dobře?" varovala jsem ho, ale on se na mě ani nepodíval a stále probodával pohledem dva nory, ze kterých se jeden právě sjížděl na vhazování. 

Tomáš se mi nekompromisně vytrhl a přeskočil přes mantinel. Sám si stoupl proti kapitánovi Norska, ale ještě před tím zajel ke Kempnému a něco mu potichu řekl. Ten jen kývl hlavou a stoupl si k mantinelu vedle dvacet trojky. 

Jen jsem poraženecky vydechla, protože už jsem věděla, co bude následovat. 

Kempný byl naštěstí dost chytrý, aby tam prostě jen tak nepřišel a nedal mu do držky. Zamaskoval to jakože se netrefil do hokejky a ta jeho tak vystřelila až ke krku proti hráče, kde narazila na čelist. Hlava Nora se zvrátila dozadu a on si ve vteřině chytl krk. Rozhodčí ani nevhodili puk a už museli řešit Norského kapitána, který si to chtěl s Davidem vyřídit. 

Vypadalo to jako docela neškodná nehoda, já však věděla, jak to bylo doopravdy. Divákům a rozhodčím možná unikl Hertlův výtěžný úsměv mně však ne. 

Jakmile dorazil na střídačku, pohlédl na mě a já s protočením očí zakroutila hlavou. Pak jsem se na něj ale maličko usmála. On mi úsměv opětoval a následně jsem mu už ukazovala, že má jít zpět na led na přesilovku protihráče. 

Ščotka ještě stihl před vlastní bránou srazit Nora na kolena, ale jinak jsme oslabení úspěšně odehráli bez inkasovaného gólu. K tomu ještě Kampný přesně po naskočení na led zastihl ujíždějící puk a stačil ho střelit na brankáře. 

Očividně toho ještě neměl dost, protože se pět minut před koncem zápasu ještě chytl se svým dřívějším protivníkem, kterého udeřil do krku. U Norské střídačky do něj Nor najel a David si to nechtěl nechat líbit. Vzal ho do kravaty a složil na zem, kde ho zalehl a Norský hráč neměl žádnou šanci uniknout. Celá norská střídačka se zvedla a začala bouřlivě křičet na rozhodčí. Ti samozřejmě přijeli a potrestali našeho hráče. 

Mně nezbylo nic, než jen trochu zklamaně vydechnout a připravit se na posledních pár minut, které nám naší kluci nedělali nijak jednoduché.

Vše bylo v pořádku dokud jsem nezachytila značení Norského trenéra, který říkal jejich brankáři, aby jel ke střídačce. Dech se mi maličko zadrhl, protože se do našeho útočného pásma rozjel šestý Nor. Češi však ukázali, že ani to je nerozruší a nakonec jsme stáli na ledě v pěti bez dalšího gólu.

Naše nejlepší formace se sjela na vhazování. Jejich střídání je vždy skvělé a toto nebylo výjimkou. Nejdříve se toho moc nedělo, ale to se velmi rychle změnilo. 

Nor ve středním pásmě ztratil puk a ten si od něj vzal Krejčí. Vjel do útočného pásma a vpravo se mu už nabízel Pastraňák. Ten taky dostal puk a už mohl střílet. To by tedy udělal každý jiný hokejista. Pasta ale ne. Středem se dopředu probil i náš kapitán a přestože by David mohl střílet do prázdné brány a doplnit si tak hattrick, ještě nahrál svému parťákovi. Na vteřinu se zdálo, že puk odjede pryč, protože ho získal Norský hráč. To si ale Roman nenechal líbit. Vzal si puk nazpět a pozadu střelil do brány. Průjezdu puku už nikdo nestihl zabránit a naše střídačka se mohla radovat z vítězství.