Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

65. kapitola

Byla sem sakra nervózní. Nedá se slovy popsat, jak důležitý byl tento zápas. 

Po cestě do arény bylo v autobuse absolutní ticho. Každý byl zabraný ve svých myšlenkách a doufal, že o pár hodin později to bude Česká republika, která vybuchne nadšením, ne USA.

Ani později v kabině se nikdo neozval. Nevím, jestli jsem měla být ráda, nebo ne, ale možná bychom všichni nějaké odreagování ocenili.

A Kuba? Horší už to snad být nemohlo. Cítila jsem, že mezi námi panovala hustá atmosféra přestože jsme se na sebe snad ani jednou nepodívali. Cítila jsem na sobě jeho oči, ale když jsem se na něj podívala, byl najednou zabraný do něčeho jiného.

„Půjdeš za ním?" vyrušil mě z myšlenek jeden z našich hráčů. Lukyho nový straší bráška Tomáš Kundrátek.

„Mám strach," odpověděla jsem bez rozmyšlení a následně se pozastavila nad tím, s jakou lehkostí jsem mu to dokázala sdělit. Měla jsem problém se svěřit jen někomu jako je Kuba a teď mi nedělá problém cokoli říci i ostatním?

„Budeš litovat, jestli tam nepůjdeš," připomněl mi. Jako bych to nevěděla.

„Já vím," povzdechla jsem si. Nechtěla jsem cítit ten svírající pocit ve své hrudi, chtěla jsem být konečně volná, konečně svá. S těmi správnými lidmi, s ním.

Měla bych se soustředit na zápas, měla bych mít v hlavě jen taktiky, ale nešlo to. Celou mou mysl zabíral jen ten jeden roztomilý blonďák.

Podle toho taky dopadla naše první třetina.

Měli jsme se bít, měli jsme bojovat, bez ohledu na to, s kým hrajeme. Čert vem taktiky, čert vem nějaký statistiky, měli jsme na ledě hrát srdcem. Ale my se chovali, jakoby to byl první zápas ve skupině. Jakoby vlastně o nic moc nešlo. Kdybych se jako nezúčastněný divák podívala na tento zápas, nepoznám, že je to zápas o medaile.

Cítila jsem, že náš tým není celý. Cítila jsem, že to něco, co jsme měli, jsme ztratili. Něco, co nás táhlo kupředu, co nás nutilo vyhrávat.

Po první třetině za stavu 3:1 pro USA jsme zklamaně odcházeli do kabiny. Nebyl to stav k zahození, stále jsme měli spoustu času na obrat, ale cítili jsme se jako s Kanadou. Všem nám to připadalo jako dávno prohraný zápas. 

To jsme ale ještě nevěděli, jak moc jsme se mýlili. Že se v dalších čtyřiceti minutách hrací doby kluci zvládnou zapsat do historie. Že Americe nasázíme sedm dalších gólů. Tto jsme se v u chvíli ani nedokázali představit.

V kabině bylo naprosté ticho. Nikdo jsme nechtěli, aby o dopadlo tak, jak jsme si v tu chvíli mysleli. Nikdo jsme nechtěl hrát takto. 

„Kluci, tohle přece nejde," prolomila jsem to ticho. „Tady nejde o naší nepřipravenost nebo špatné formace, tady jde o přístup. Něco je tu sakra špatně, takže pokud má někdo něco na srdci, řekněte o teď. Jinou šanci mít nebudete. Buď nad sebe za pár hodin nadzvedneme trofej, nebo máme smůlu. A všechno tohle bylo k ničemu."

Chvíli bylo ještě ticho, ale následně se ozval náš druhý centr.

„Je těžký hrát uvolněně, když jsme právě zjistili, že někdo, komu jsme věřili, je úplně jiný člověk," řekl upřímně a já ihned věděla, o čem mluví.

„Celou tu dobu se z náš snažíš udělat dobrý tým, ale teď? Udělala jsi něco proti všemu, co jsi kdy řekla," přidal se k němu Černoch.

Nevinila jsem je, neznali pravdu. Sama bych reagovala stejně, ale přesto mě to zraňovalo. Jakoby se zvětšovala díra v mé hrudi.

„Mluvíme tu o Kubovi, že ano?" bylo poslední, co jsem ještě dokázala.

„Samozřejmě. Vždyť jsi toho kluka úplně zničila, nezasloužil si tohle," řekl Krejčí. Až v tu chvíli jsem si uvědomila, že tu Kuba nebyl. 

„Nic z toho, co si myslíte, není pravda," můj hlas začínal pomaličku slábnout. Nechtěla jsem to s nimi řešit, bylo to mé soukromí. Hádám ale, že když patříte do nějakého týmu, stává se z vás všech jedna osoba.

„To stačí. Nikdo z vás ještě neslyšel, co nám chtěla říct," křikl na ně Krejčí. Vypadal, jakoby tak docela nevěřil tomu, co jsem podle nich provedla. Času už moc nezbývalo, za chvíli jsme se měli vrátit na led a my ještě nic nevyřešili.

„Kdybych na to měla více času, ale takhle se mi to nezdá správné. Neudělala jsem to, co si Kuba myslí. měla jsem se o něj postarat, ale přerostlo to v něco jiného," nadechla jsem se a zavřela oči, abych si dodala odvahu. „Podívejte, všichni to už tady stejně dávno vědí. Zamilovala jsem se do něj. Teď je jediným člověkem v týmu, který to neví, ale nikdy bych mu neublížila. Bylo to celé nedorozumění."

„Nic nám nedává oprávnění tě soudit," promluvil Šimek a mě bůh ví proč potěšilo, že se mě zrovna on zastal.

„Máš pravdu, celou dobu jsi se k nám chovala úžasně, neměli jsme se k tobě otáčet zády," přidal se k němu Smejkal.

„A neboj se, Kuba cítí totéž, to ti tu můžeme všichni potvrdit," usmál se na mě Langhamer. Nebyla jsem si tím už tak jistá. Ano, něco ke mně cítil, ale v tu chvíli mě začalo napadat, zda-li jsem si to celé jen nevymyslela.

„Pojď sem," roztáhnul ruce v obětí Luky. Přijala jsem to a za chvíli se na nás sesypali úplně všichni. Začali skákat a křičet. Mé srdce zalil rajský pocit přátelství a důvěry. Přesně v tu chvíli se jakoby všechno vrátilo a já věděla, že tu dnes vyhrajeme.

Po dlouhé době je tu trošku kratší kapitola. Omlouvám se za takovou prodlevu, ještě když jsme pár kapitol od konce, ale poslední dobou jsem na to opravdu neměla náladu ani chuť.