Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

58. kapitola

Na hotelu jsem se již chtěla od kuby oddělit, jelikož mi to tíživé ticho nebylo vůbec příjemné. Pak jsem si ale uvědomila, že netuším, kde se nachází náš pokoj.

„Kam máme nemířeno?" odhodlala jsem se tedy k tomu, něco říci.

„Sám netuším," přiznal. Vytáhnul telefon a zavolal Davidovi.

„Ahoj kámo, hele kde bychom měli hledat naše pokoje?" najednou mluvil úplně jiným stylem.

„Dobře," položil to. „Prý ve třetím patře, dá nám tam klíče."

„Fajn," přikývla jsem.

Vyšli jsme tři patra a já byla ráda, že to není výše. Už bych totiž nevystoupala ani schod. Doopravdy tam na nás na chodbě čekal Kampf i s klíči v ruce.

„Díky," vzal si je Kuba a já se zamračila. A já budu jako spát na podlaze?

„A já mám kde hledat své ubytování?" přihlásila jsem se, že mi tu něco nesedí.

„Právě jsem vám ho dal," nechápal David. Vždyť Kuba má ale jen jeden klíč.

„Není druhý pokoj?" vložil se do toho Vrána.

„Smejky říkal, že vám necháme jen jeden," pousmál se a ve vteřině zmizel ve svém pokoji.

„Dělají si legraci, že jo," řekla jsem do ticha a pohlédla na jediného zbývajícího člověka.

„Moc bych na to nesázel," řekl a podíval se na číslo na svých klíčích. Následně se rozešel ke dveřím, ke kterým byly určené.

Popošla jsem tedy k němu, odemkl a rozsvítil v místnosti. Pokoj vypadal úplně stejně jako ten můj, když jsme zde byli minule, jen já tehdy byla v jiném patře. Doslova stejně, tudíž to znamenalo pouze jednu postel.

Na zemi již ležely naše tašky, které nám sem s největší pravděpodobností přinesli kluci.

,,Tak jo," vydechl Kuba a přešel ke svým taškám, ze kterých následně vytáhl nějaké tepláky a tričko. ,,Mám spát na gauči?"

Nevěděla jsem, co odpovědět. Já nechci, aby se špatně vyspal.

,,Jak chceš," řekla jsem, ale okamžitě se opravila. ,,Teda takhle, pokud bude jeden z nás spát na gauči, budu to já. Protože to ty potřebuješ být vyspalý."

Protočil očima a vydechl. ,,Co jsem ti před půl hodinou říkal?"

Nevěděla jsem, co myslel. Říkal toho hodně.

,,Že jsi stejně důležitá, jako ostatní," usmál se na mě vřele. ,,A pokud bude jeden z nás spát na gauči, budu to já, jelikož tvůj spánkový režim za poslední dny je určitě horší než můj."

,,Ale já nepotřebuju být vyspalá, já nehraju za dva dny semifinále," argumentovala jsem.

,,Budeš koučovat, to je stejně důležité," pokračoval.

,,Já jsem tu ale zbytečná, ty ne!" vykřikla jsem.

,,Nejsi zbytečná sakra," křikl.

,,Jsem, beze mě byste se tu všichni obešli," do očí se mi nahrnuly slzy, ale mně to bylo jedno.

,,Já ne," díval se mi do očí a ten pohled mě nenechal ani zapochybovat, že by nemluvil pravdu.

Rozhostilo se mezi námi ticho. Mně po tváři stekla první slza a já jen cítila, jak se vsakuje do lemu mého trika.

,,Myslím, že bychom měli jít," zaslechla jsme najednou někde zezadu.

,,Asi jo," něco zašustilo a následně cvakly dveře od koupelny. Ohlédla jsem se a spatřila, jak si to ze dveří vyšli čtyři naši hráči: Smejky, Černoch, Sklenička a Kundrátek.

Srdce se mi na vteřinu zastavilo. Všechno slyšeli.

Zůstala jsem oněměle stát a mé oči je jen vyprovázely, když se snažili nenápadně dostat pryč. Všichni ještě špitli tichou omluvu, a pak se dveře zabouchly.

,,To jsme dosrali," slyšela jsem ještě zpoza dveří, než se mi zamotala hlava.

,,Dobrý," vydechl Kuba, když mě podepřel a dostal na postel.

Hleděla jsem před sebe neschopna slova. Nechtěla jsem, aby to někdo věděl. Aby někdo tušil, že něco není v pořádku. A teď nás slyšeli a já si připadala zrazená. Neměli právo to slyšet.

,,Je to dobrý, neboj se," hladil mě po zádech a mně až v tu chvíli došlo, že dýchám hodně zrychleně.

Najednou mě Kuba objal a v tu chvíli byly všechny zlé myšlenky pryč. Jakoby je pouhým dotykem dokázal vymazat. Přitulila jsem se do jeho náruče a on svou ruku vpletl do mých vlasů.

Pomaličku si se mnou lehl na postel a nepřestával mě hladit po zádech.

,,Mám to brát tak, že tu smím zůstat?" zašeptal po chvilce a já, protože jsem nebyla v tu chvíli spřátelená se svými hlasivkami, jsem přehodila svou nohu přes něj a tím mu dala jasnou odpověď.

Samozřejmě, že smí zůstat.