Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

7. kapitola

Když jsme se vrátili na hotel, byl akorát tak čas na pozdní večeři. Všichni hulákali jako na lesy a já měla okamžikem pocit, že jejich hlasy zboří hotel. Když takto slaví po jednom vítězství, nechci vidět jak budou vypadat, až vyhrají tu medaili.

A pak mi to došlo. Úplně jsem zapomněla na Lukášovo zranění a také na to, že tu není. Rozhlédla jsem se okolo sebe a pak i dopředu před kluky, ale nikde nebyl.

„Kluci? Viděl někdo z vás Lukáše?" zeptala jsem se tak nějak do prázdna, ale mluvila přitom na všechny. Všichni se začali točit dokola a hledat ho, ale nikdo nevěděl. 

„Do prdele," zaklela jsem, okamžitě se otočila a rozběhla se zpět, odkud jsme přišli. Jak jsem jen mohla být tak hloupá a zapomenout ne něj, nadávala jsem si a doufala, že někde nezkolaboval.

Našla jsem ho pod chody, kde seděl a křečovitě se držel za vnitřní stranu stehna. Bylo to dosti daleko za tím, kde byli ostatní.

„Co se ti stalo?" přiběhla jsem a klekla si vedle něj.

„Chtěl jsem jen vyjít chody a najednou ta menší boles vzrostla a já spadnul a teď nejsem schopen se na tu nohu postavit," vydechl na spousty a spousty nádechů a já měla pocit, že se za chvíli rozbrečí, jak to bolelo.

„Co se stalo na tom ledě? Jestli to bylo tak špatné, proč jsi nepřestal?" doptávala jsem se ho a položil mu ruku na tu jeho, aby přestal držet tu nohu.

„Nebylo to tak hrozné, myslel jsem, že jsem si to jen natáhl. Pak to nepřestalo a teď už s tím nepohnu," stěžoval si a já zjistila, že nevím, co mám dělat. Z kluků nikdo nepřicházel, okolo nás nikdo nebyl a já s sebou neměla telefon. 

„Dej mi ruku kolem ramen," přikázala jsem mu a když na mě jen tak koukal, dala jsem jí tam sama. 

Pak jsem se ho snažila podepřít a zvednout. Několikrát u toho bolestně zaskučel, ale napotřetí už se nám to podařilo. S velkými obtížemi jsem ho dotáhla na sedačku asi pět metrů a tam ho položila. Zkusila jsem mu to prohmatat, přestože nevím moc jak, ale při sebemenším dotyku ho to bolelo.

„Podle mě to máš natržený, ale nejsem doktor, tak nevím," ohlédla jsem se okolo sebe a viděla automat se studeným pitím. Za pár drobných, co jsem měla v kapse, jsem koupila plechovku koly a podala mu jí.

„Tím si to chlaď a hlavně nikam nechoď, ani s tím nehýbej, jasné?" řekla jsem mu a ještě dodala, „zvládneš to tu chvíli sám?"

Jakoby ani nemohl mluvit jen přikývl a hned jak si vychlazenou plechovku přiložil k noze, byla na něm vidět značná úleva.

Na to jsem se rozběhla za ostatními se snahou najít rychle doktora. Naštěstí nebyli kluci úplně vypatlaní, a tak jsem je na půli cesty našla, jak spěchají s doktorem za námi. 

„Co vám tak dlouho trvalo?" připojila jsem se k nim a všimla si, že je tu jen Vrána, Šimek, Sklenička a Smejkal.

„Nemohli jsme najít doktora, došlo nám, že Dotymu něco bude, když nám tam po konci zápasu málem spadl," vysvětloval Sklenička za běhu, ale to už jsme doběhli k Lukášovi.

„Co se stalo?" zeptal se doktor, jakmile si klekl před raněného.

Když Dostál nic neříkal, ujmula jsem se slova já, „v zápase ho začalo bolet tříslo, ale myslel si, že je to jen natažené. Teď, když chtěl vyjít schody, se to zhoršilo a říkal, že s tím nemůže hnout. Pomohla jsem mu sem a když jsem se toho dotkla, říkal, že to bolí, tak jsem usoudila, že by to mohlo být natržený sval. Raději jsem mu na to tedy dala něco studeného."

Doktor mezi tím prohmatal stehno a Dostál se tvářil, jakože jeho duše za chvíli opustí tělo. Bylo mi ho líto, tak jsem k němu došla a chytla ho za křečovitě sevřenou ruku. Okamžitě mi zmáčkl dlaň, až jsem se lekla, aby mi nerozlámal všechny kosti, ale jen jsem na tu jeho přiložila i druhou, aby si byl jitý, že má ve mně oporu.

„Máš pravdu, je to s největší pravděpodobností natržené. V zápase jsi to nemusel mít tolik, proto jsi dokázal dál chytat, ale teď, když jsi chtěl nahoru, se to zřejmě natrhlo více, a proto to tolik bolí. Vadilo by ti, kdyby sis sundal ty kalhoty? Potřeboval bych to vidět," mluvil u práce doktor a když Lukáš řekl, že nevadilo, s pomocí kluků ho nadzvedli, aby mohli stáhnou tepláky. 

Co jsem viděla mě dost vylekalo. Na stehně se Lukymu vytvořilo cosi, co vypadalo jako obrovská fialovo růžová modřina. Vylekaně jsem se nadechla a ostatní vypadali podobně. 

„Tohle bude natržené, ne-li přetržené," usoudil doktor a následně dodal, že bude potřeba dojet do nemocnice na rentgen. 

Nijak se zatím nevyjadřoval k tomu, že to Lukáš nikomu neřekl, ale já si byla jistá, že t o přijde a ani mě to nemine. Ale tak co, můžu si za to sama a jeho v tom samotného nenechám, protože mi to řekl a já byla připravena vzít na sebe všechnu vinu, co půjde. Nechtěla jsem, aby se cítil provinile a aby na něj byli trenéři naštvaní.

Nejdříve chtěl zavolat záchranku, aby s ním nemuseli moc hýbat, ale Dostál mu to ihned rozmluvil, a tak ho Sklenička se Smejkalem - ti nejvyšší z nás - podepřeli a pomalu se s ním rozešli k autu našeho doktora.