Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

29. kapitola

Začala přesilovka. 

Puk byl v našem držení a převážně na hokejce Jakuba Vrány. Všichni se cpali do útočného pásma, kde se bez problémů usadili a snažili se dostat puk do brány. 

Nervy jsem měla na pochodu a pěsti byly zatnuté, jak jsem jim fandila. 

Pak Kuba pustil přihrávku. Puk mu odskočil od čepele hokejky a má nervozita jen stoupala. Černá tečka odskákala za modrou čáru a celá formace se tak musela stáhnout. Podporovala jsem Kubu a křičela na něj, ať se nevzdává. To jsem však ještě netušila, co dobrého tato nepovedená přihrávka přinese.

Kluci si zajeli až do obraného pásma a formovali se. Nejdříve si Kuba najel dopředu, ale nakonec skončil vzadu dalo by se říci až na pozici obránce. Kempný se rozjel středem vpřed, ale tam stál útočník Norska. Přihrál tak dozadu na Černocha a ten střelil dopředu na Kundrátka. Kuba tam mezi nimi trochu jako nenápadná myška projížděl a dostával se postupně dopředu. Kundrátek nastřelil do útočného pásma a za pukem se rozjel Černoch následovaný vlevo Smejkalem a vpravo Vránou. Puk se šťastně odrazil od mantinelu a Jirka už ho tak jen popostrčil před bránu, kde ve stejnou chvíli přifrčel Kuba. Stačil maličký pohyb přesná střela a puk byl v bráně.

Celá hala vybuchla nadšením a já s ní. Byla jsem strašně šťastná. Zvedla jsem ruce vzhůru a společně s českými fanoušky řvala. V tu chvíli by se na světě hledal horko těžko šťastnější člověk, než jsem byla já. 

Nevnímala jsem moc, co se dělo v následujících vteřinách. Nějak jsem se dostala do víru oslavy k hráčům a dostávala tak radostné poplácávání po zádech. Kuba projel kolem střídačky a dal si pěstí s každým hráčem. Pak jsem sledovala, jak se šťastným pohledem kouká nahoru ke kostce a nedokázala jsem se přestat usmívat. 

Vrátil se na střídačku a já sledovala opakovaný záznam gólu. Pak jsem pohlédla zpět k hráčům a stihla zahlédnout jen obrovský úsměv, než mě Jakub vzal za pas a zvedl do vzduchu.

Vyjekla jsem a okamžitě se ho chytla za ramena. Otočil se mnou dokola a já žasla nad tím, že mě o nic neomlátil. Nebála jsem se, že bych spadla, držel mě s takovou jistotou, že jsem si připadala lehounká jako pírko, přestože to jsem úplně nebyla.

Křičel nadšením a já se smála.

Nakonec mě položil zpět na zem a já zatřásla hlavou, abych dostala z obličeje prameny svých teď už zacuchaných vlasů. 

Koukla jsem mu do očí a viděla, jak moc velikou má radost. Doslova zářil štěstím a proto i já. 

Hleděl mi do očí a já úplně zapomněla, že bych se měla cítit trapně.

Najednou okolo mého těla obtočil své ruce a přitáhl si mě do vřelého obětí. Byla jsem dost překvapená, ale mé tělo se k němu automaticky přitisklo. Jakmile mě pustil, nepřestával se na mě koukat. 

Zdálo se mi, že se přibližoval svým obličejem k tomu mému. Stále blíže a blíže. Ani mě nenapadlo někam uhnout. Pak jsem na vteřinu ucítila na mém líčku jeho teplé příjemné rty a následně odběhl a ztratil se někde mezi ostatními. 

Zůstala jsem jen oněměle stát. Vzal mi tím malým gestem všechna slova k vyslovení a všechny pohyby k vykonání.

Na obličeji se mi usadil přiblblý úsměv. Zvedla jsem ruku k tváři a dotkla se místa, kterého se před pár vteřinami dotýkaly jako rty. Zamrkala jsem a lehce sklopila pohled dolů. Tváře mi zrudly a já se dál usmívala. 

Pravděpodobně si ani neuvědomil, co udělal, ale pro mě to bylo tak jedinečné a okouzlující, že jsem z toho byla mimo ještě dobrých pět minut. Možná že je to dobře, protože jsem tak alespoň nemohla vidět ty pohledy, kterými mě obdarovávali ostatní hráči.