Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

49. kapitola

,,Klidně tu spolu zůstaňte," popichoval nás Hronek.

,,Můžeme jít?" ignoroval jeho poznámku Kuba a už se ke mně netočil.

Nakonec se všichni sebrali a společně odcházeli chodbou pryč.

Bohužel ne dost rychle. Dost dobře jsem tedy slyšela, co o mně tehdy Kempný řekl.

,,Kámo, ona? Vždyť máš na lepší," nechápal a ve mně se v tu chvíli něco zlomilo. Tehdy jsem to pochopila.

Kuba může říkat cokoli chce, ale nezakryje to fakt, že pro něj nebudu nikdy dost dobrá. Zaslouží si někoho lepšího. On by si zasloužil celý svět.

A přesně jak řekl Michal, já nejsem dostatečná.

Nakonec jsem zůstala samotná sedět na chodbě s hlavou plnou myšlenek. Cítila jsem se opuštěná. Až tak moc jsem se stala na jeho přítomnosti závislá? Ale ono, když byl se mnou, zdálo se mi, že jsem silná. Když se mě dotknul, měla jsem pocit, že dokážu cokoli, o co se pokusím. 

Po pár minutách hledění do prázdna jsem si stoupla a vrátila se ke své práci. Po chvíli jsem však musela kustody opustit. Jestli se to tak tedy dá říct, jelikož se v mém okolí nikdo z nich nenacházel. S největší pravděpodobností řešili s hráči brusle. Já už se však šla přichystat na začátek. 

Stála jsem na střídačce a hleděla do hlediště. 

Příprava na zápas byla dnes jiná. Čekala jsem, napětí a soustředění na zápas. Místo toho se mi však dostalo uvolněných rozhovorů, jakoby hráli nějaký přátelák. Nevěděla jsem, jestli je to dobře, či ne, ale částečně jsem za to byla ráda.

Siréna ohlašující začátek utkání zazněla a hráči úvodní formace se sjeli na vhazování ve středu ledové plochy.

Přestože se jako první dostala hra do našeho obraného pásma, kluci nepolevovali a vzali Němcům kotouč. Byli plní energie a po necelé půl minutě už jsem viděla rozhodčího signalizovat první vyloučení. Samozřejmě na straně Němců.

Přesilovka vypadala moc dobře. Taky aby ne, když jsem na ní tak pracovala. Jednu moc dobrou šanci měl Pasta v první minutě, ale nakonec ještě nahrál Krejčímu, a tak bohužel puk v bráně neskončil. Na vhazování jsme byli úspěšnější, ale Němcům se nakonec přeci jen podařilo vyhodit. Zbývala půl minuta do konce trestu a Hronek zahajoval akci výjezdem zpoza brány. Za červenou čarou se otočil a puk poslal zpět na Červenku, který už se s pomocí Hertla dostal do útočné třetiny. Nahrávka na Krejčího a ten na Červuse. Roman chtěl vybídnout do zakončení Pastu, ale tomu přihrávka projela k mantinelu. Dojel si tedy pro puk a nahrál Hronkovi na modrou. Ten nahrál Romanovi. Roman pak Krejčímu před bránou. David byl otočen k druhému Davidovi zády. Přesto ani na vteřinu neváhal, když se otočil a právě z té otočky nahrál přesně na Pastu, který už zakončoval do prázdné brány.

Česko se mohlo radovat z prvního gólu semifinálového utkání. Ani tak dobrý útočník jako Moritz nedokázal Pastrňákovu střelu zastavit. Naše střídačka slavila, jako vždy. Já si však po chvíli uvědomila, že jsem nic necítila. Radost jsem si musela doslova představovat, abych si připadala, že jsem nějakým způsobem naladěná, ale ve skutečnosti mi připadalo, jakoby mi to bylo jedno. Jediná věc, kterou jsem udělala automaticky byla, že jsem se usmála. Štěstí jsem však ve svém srdci neucítila.

Pokračovalo se dál a já měla co dělat, abych své myšlenky uzamkla hluboko v sobě a nejlépe je tam dokázala udržet už navždy.

Střídání, šance, střídání, offside. Takto jsem se snažila vnímat naši hru a ve chvíli, kdy přišel druhý faul na našeho hráče, smysly se mi vymaxovaly na 1000 % a já se soustředila jako nikdy jindy.

A asi se to vyplatilo, protože o půl minuty později byl puk v německé bráně a čeští fanoušci se rozkřičeli nadšením.  Prázdno ve svém nitru jsem nevnímala, možná proto, že jsem podvědomě věděla, co mi ke štěstí schází a stejně tak si uvědomovala, že to nikdy nedostanu.

Třetina skončila za stejného stavu a oba týmy se odebraly do kabin. O přestávce jsem ani nechodila do kabiny, protože jsem klukům neměla co říct a z velké části jsem potřebovala čas chvilku sama pro sebe. Jedině v tu chvíli jsem si totiž mohla být jistá, že nebudu rušena.