Štěstí v neštěstí // Jakub Vrána

22. kapitola

Připravovali jsme se na třetí třetinu. S trenéry jsme ještě řešili, jak bychom případně sestavili formace, kdyby se Kuba nedokázal vrátit na led. Já si ale byla jistá, že i kdyby ho to jakkoli více bolelo, nevzdal by to.

Očima jsem ho vyhledala a pohled na jeho skoro až dětský úsměv mě donutil zvednout koutky úst, aniž bych si to vlastně uvědomila.

S lehkostí jakou ptáci létají vzduchem si jezdil po ledě sem a tam a úsměvem obdařoval všechny na které v publiku pohlédl. 

„Aby sis ty oči nevykoukala," vyrušil mě z pozorování Vrány někdo vedle mě. Byla jsem dost mimo sebe, a tak mě přítomnost někoho jiného překvapila.

Jakmile mi došel význam slov naší nové Bostonské posily, odtrhla jsem pohled od Jakuba a s narůžovělými tvářemi koukla na Davida.

„Nevím, o čem to mluvíš," zapírala jsem, ale on věděl to své.

„Nekecej, koukalas mu na zadek, já tě viděl," řekl mi a mé tváře už musely připomínat barvu rajčete.

„To není pravda," nehodlala jsem se přiznat.

„Aha! Takže víš o kom mluvím!" nachytal mě a já vykulila oči. „Koukalas tam!"

„Uhh! No, tak jsem si trochu zakoukala, no. A co? To není zakázané," přiznala jsem potichu.

„Já to věděl," smál se mi Pasta a moje štěstí se zase ukázalo. Kuba zrovna dosedl na lavici hned vedle Davida.

„Co jsi věděl?" zeptal se Pastrňáka, který se teď zubil od ucha k uchu.

„Koukala ti na zadek," oznámil mu David. 

Ten zrádce.

„Co? To není pravda!" zazmatkovala jsem a snažila se z toho ještě vykecat.

„Ale je, zrovna se mi přiznala," řekl Pasta a já začínala být v koncích. 

„Fakt?" usmíval se Kuba a koukl se na mě. „A líbí?"

Vykulila jsem oči a netušila, co na to odpovědět. 

„Podle výrazu bych soudil, že moc," řekl David a vypadal, že za chvíli vybuchne smíchy. Měla jsem chuť ho něčím přetáhnout po hlavě, ale kdo by nám pak střílel góly?

Ruka mi bezděky vystřelila k tváři, a já zjistila, že mí obličej hoří, jako bych byla v sauně. Jak člověka může dostat jeden pohled to takové situace?

„Nekoukala jsem, takže nevím," popírala jsem stále tu skutečnost, ale zapomněla, že tito lidé jsou schopni obrátit jakékoli slovo proti mně.

„Takže se chceš podívat?" zvedl se Kuba a postavil se, jakoby pózoval před zrcadlem. 

„Ne," chtěla jsem se podívat jinam, přísahám, ale mé zrádné oči si dovolily na vteřinu pohlédnout někam, kam neměli a oni dva se okamžitě rozesmáli. 

„Víš ty co? Mazej na led," utnula jsem to a David se se smíchem překulil přes mantinel a já nad ním mohla už jen kroutit hlavou. 

„A ty se moc nesměj," varovala jsem Kubu a raději se obrátila ke Karimu, protože hrozilo, že bych se za chvíli začala usmívat, jak byl jeho smích nakažlivý.

Lotyšům nakonec stačila pouhá minuta a naše jistota výhry, aby snížili vedení na 5:1. Pro nás to nebylo tak hrozné, ale bylo to takové upozornění, že pokud nebudeme hrát dostatečně, může to skončit jinak, než bychom si přáli.

Po tomto gólu nastoupila na led třetí pětice a já s napětím očekávala, jak se bude Vránovi vést. Ošetření jeho kolene nebylo nejlepší a jsem si jitá, že ho to i přes to dost bolí.

Chvíli to vypadalo dobře a já už si začala myslet, že je vše v pořádku. Pak mi ale došlo, že to jen předstírá. Nepovedlo se mu zabránit lehkému kulhání v jeho jízdě, kterého jsem si všimla.

Přesto však hrál naplno a ještě s větším nasazením, než minulé dvě třetiny. I přes své zranění bruslil co nejrychleji mohl a za pár vteřin se dostal ke krásné dorážce, kterou brankář nechytil správně a puk ještě odletěl. Kuba by mohl dál hrát, ale zdálo se, jakoby schytal tu největší horu smůly.

Zazněla píšťalka a rozhodčí, který způsobil přerušení hry si na to uvědomil svou chybu. Začal se omlouvat, za předčasné písknutí, ale Kuba to moc nezvládl.

Začal na něj pokřikovat a přestože jsem nemohla slyšet co, z jeho výrazu ve tváři jsem si to dokázala dost dobře představit. Rozhodčí dělal, jakoby ho ani neslyšel a odjel pryč. 

Vztek u Jakuba rychle vystřídalo zklamání a já na jeho tváři najednou viděla sebekritický výraz. Nevěřícně kroutil hlavou a když dorazil na střídačku, Pasta mu otevřel dveře a přátelsky ho poplácal po rameni.

„To nevadí," snažila jsem se zvednout mu náladu, ale sama jsem věděla, že to tak jednoduché nebude. Nejde přeci pouze o tento okamžik.

„Právě že vadí," kroutil hlavou.

V dalších střídáních bylo patrné, že Kuba nebyl schopen bruslit tak, jako dříve. Vynahrazoval to však rychlými nečekanými střelami, které ovšem nevycházely. Nevím proč. Střílel dobře, spíš skvěle, hrál dobře, jako vždy, ale lepila se na něj smůla. Tvářil se, že má koleno v pořádku, já ale věděla, že by stačil jeden náraz a byl by konec.

Zrovna jsem nad tím přemýšlela, když mi zorné pole zastínil hráč, který by na naší střídačce správně neměl co dělat. Matěj Stránský si to prosvištěl kolem střídačky a zanechal nám tady dáreček v podobě vykuleného Lotyše. 

Černoch se smál, Hertl ho vyhazoval, Jiříček uhýbal, Kundrátek byl ve svém světě a Radim málem dostal bruslí po tváři. 

Jirka se postavil a doslova se Lotyšovi vysmál do obličeje. Hertl ho vystrčil na led a já se prostě musela zasmát. 

Dlouho pak nedošlo k přerušení a když pak konečně rozhodčí zapískali, zbývali čtyři minuty do konce zápasu. Všichni už byli v klidu a byli si jisti vítězstvím. Moc už se ani nesnažili, jen Kuba byl stále v plném nasazení. Bylo jasné, že se snaží dát gól. Ten jeden, který by dokázal, že i on dokáže dopravit puk do brány. Když nezačne teď, kdy tedy?

Pří dalším střídání však poslal rychlou přihrávku na Jiřího Černocha, ale místo na hokejku se dostal puk na jeho brusli a poslal ho k zemi. Slyšela jsem Vránu zaklít a následně se omluvit Jirkovi. 

Z celé této akce se v dalších vteřinách vyklubal offside, jelikož podražení Jirku poslalo přes modrou čáru, zatímco puk zpět. 

Vrána byl navíc přimáčknut na mantinel a jeho tvář v tu chvíli tvořila bolestná grimasa. 

Zápas skončil a my jsme vyhráli. Ani tento fakt však nedokázal vykouzlit na jeho tváři ten krásný úsměv. Stál v řadě s ostatními hráči, ale místo toho, aby byl šťastný, měl opřenou hlavu o hokejku a s nepřítomným výrazem zíral do prázdna. 

Jak vyhlašovali nejlepšího hráče, jeho výraz ještě přidal na smutku. Sundal si helmu a prohrábl si vlasy. Pak už následovala naše hymna. 

Když hráči odjížděli z ledu do kabiny, smáli se. Stránský se Špačkem něco vtipného vyprávěli Červenkovi. Kuba se ale nesmál. Odjížděl s hlavou sklopenou, jakoby výhra našeho týmu nedokázala změnit nic na tom, že on tady dnes prohrál.