M.i.n.e // Luke Newton FF

-64-

KRÁSNÝ NOVÝ ROK VÁM VŠEM, DĚKUJU VÁM ZA PODPORU! ♥

* * * * * * * * * * * * * *

Srdce mi bolestně poskočilo. Opravdu to řekl? Dokonce beze stopy po sarkasmu?

„Slaboch? Tohle ze mě nedělá slabocha. – Víš co, mysli si, co chceš. – Hele, už mě neotravuj, buď od tý dobroty. Mám lepší věci na práci než se s tebou vybavovat. – Ne že bys to musel vědět, ale moje žena právě teď leží sama v posteli. Jistě pochopíš, že je mou povinností se k ní vrátit."

Potlačila jsem úsměv a zabořila tvář hlouběji do polštáře. Líce mi opět hořely jako rozpálená plotna.

„Já vím, že jste vzhůru, paní Newtonová," zašeptal náhle těsně vedle mého ucha a na obnažené rameno mi vtiskl hluboký polibek. „Promiň mi, co teď řeknu, ale předstírání ti nejde. Stejně jako přetvářka."

Zachichotala jsem se a převrátila se zpátky na záda. „Máš pravdu. Nejde."

Sklonil se, protáhl mi paže pod zády a sevřel mě v pevném objetí. „To je jedna z věcí, pro které si tě nesmírně vážím."

Prohrábla jsem mu vlasy.

„Tak mě napadlo," začal líně, zatímco letmo líbal každý kousek pokožky, na nějž dosáhl, „že jsme ještě neřešili svatební cestu."

Oči se mi samovolně obrátily v sloup, když odhrnul pokrývku a začal ústy přejíždět po mém hrudníku. „Eh, s-svatební cestu?"

„Hm-mm," zavrněl spokojeně. „Co bys řekla Skotsku?"

Zasténala jsem. „Skotsku..." Přiznávám, jen jsem po něm tupě opakovala slova, aniž bych nad nimi přemýšlela. Kdybych nebyla plně zaměstnaná jeho ústy, dojde mi, že právě navrhl, abychom navštívili mou vysněnou zemi.

„Ano. Skotsku..."

Konečně mi to došlo. „Počkej," odtáhla jsem se od něj na pár zanedbatelných centimetrů, „řekl jsi svatební cesta a Skotsko v jedné větě?"

Luke se šibalsky zasmál. „Fakticky to bylo ve dvou větách, ale ano," dodal a výraz ve tváři mu zjihl ještě víc, když jsem se po něm hravě ohnala. „Napadlo mě, že by vlastně bylo úžasný strávit alespoň týden mimo civilizaci. Jen my dva. Chodili bychom po horách, toulali se přírodou a navštěvovali osamělé trosky starých hradů. Každou noc bychom spali v jiném venkovském penzionu. Daleko od všeho a všech."

V uších mi hučelo a ve spáncích tepala krev. Uvědomila jsem si, že Luke pomalu zhmotňoval všechny mé sny. Jako by přesně věděl, po čem prahnu. Znal nejhlubší touhy mého srdce, má přání. Dokonce i ta, kterých jsem se bála.

„Jak to víš?" zašeptala jsem.

Nechápavě se zamračil. „Vím co?"

„Že jedním z mých dlouholetých snů je navštívit Skotsko..."

Zeširoka se usmál a opatrně mi z čela odhrnul pramen vlasů. „Vím toho o tobě spoustu."

„Jak? Odkud? Co jsem přijela do Londýna, jsme si toho o sobě moc neřekli..."

Překvapivě se kousl do spodního rtu a uhnul pohledem. Jako by se cítil provinile. Což mě vyděsilo, začínala jsem se bát, že se mi nebude líbit nic z toho, co se dozvím. „Udělal jsem si maličký... průzkum."

„Průzkum?" opakovala jsem po něm tupě.

„No," přitakal. Nemohla jsem si nevšimnout, jak se ošil. K čemu se teď přizná? „Uznávám, zpočátku jsem se o tobě snažil najít něco... negativního, s čím bych tě mohl konfrontovat. Nevěřil jsem totiž, že bys byla tak dokonalá a nevinná, jak jsi působila."

Kousla jsem se do spodního rtu a zvažovala, zda se mám cítit dotčeně.

„Internet je nevyčerpatelná studnice informací," pokračoval, najednou o dost jistější. „Našel jsem toho o tobě hodně. Ale nic z toho, co jsem čekal."

Zaškaredila jsem se.

„Ukázalo se," sklonil se zpátky ke mně, a zatímco dál mluvil, rty se bez přestání otíral o mé, „že jsi úžasná mladá žena, která ráda čte, píše – mimochodem skvěle, pokud se dá trošku věřit překladači na Googlu –, miluje psy, dost dobře řídí, nepije, cestuje a její cestovatelský plán zahrnuje i Skotsko, protože má ráda historii, staré hrady a tajemství, která je obklopují."

Byla jsem na sebe pyšná za to, že jsem nezačala plakat. Jen jsem se mu dívala do očí a zpracovávala vše, co mi pověděl.

„Ukázalo se," mluvil dál, jen o něco tlumenějším hlasem, „že jsi přesně taková, jak ses jevila. A že já se od samého začátku pletl."

Zuřivě jsem pomrkávala a pokoušela se ignorovat pálení, které mi rozmazávalo zrak. Co čekal, že na tohle řeknu? Nikdo jiný mě nedokázal tak spolehlivě připravit o řeč. Vážně nikdo. Třicet let jsem prožila bez velkých dramat a najednou rozjedu během pouhých pár dní tak velké dobrodružství, že přesahuje samotnou mou podstatu? Jak se to stalo?!

„Byl jsem pitomec. Můžeš mi to někdy odpustit?"

Tehdy popraskala další část mého srdce. Honem jsem jeho přiznání obrátila v žert, jinak bych se do pavučiny vlastních citů zamotala ještě víc. Nesměla jsem brát jeho slova vážně! A především jsem si nesměla nic domýšlet. Pohladila jsem ho proto po tváři a koutek úst pozvedla v úsměvu. „No, když mě vezmeš do toho Skotska, mohla bych o odpuštění uvažovat..."

Luke se však mým pokusem strhnout nenechal. Zatvářil se nespokojeně a frustrovaně si odfrknul. „Petru, já mluvím vážně."

Na moment jsem k sobě pevně semkla víčka. „Luku, abych-abych byla upřímná, snažím se na minulost nemyslet. Je... Je bolestivá. A jelikož jsi sám přiznal, že se v sobě nevyznáš, navrhuju nic nerozebírat ani neplánovat."

Netvářil se, že by s mým návrhem souhlasil. Ale nic neříkal, jen se na mě dál upřeně díval, zatímco se mu v očích odrážel tucet nejasných emocí. Plácala jsem samozřejmě hlouposti. Nezapomněla jsem na to, že se po nějaké době rozvedeme. Přišlo mi to naprosto samozřejmé. Jelikož ať se mezi námi odehrávalo cokoli, bylo to odsouzené k zániku. Pokud se nezměnily samotné zákony Vesmíru.

Což dozajista nehrozilo.

Nakonec si Luke povzdechl. Vtiskl mi další polibek a poté se čelem opřel o to mé. Šeptal hrdelním hlasem, zatímco mi pevně hleděl do očí, a moje srdce zpívalo. „Dnes večer jsme oba pozvaní na slavnostní otevření nové restaurace vedle Tower Bridge. Spousta novinářů, fanoušků. Tradiční červený koberec."

Mlčela jsem a jen opětovala jeho pohled. Neušlo mi, jaký důraz vložil na slůvko oba. Ovšem nekomentovala jsem to a jen trpělivě čekala, jak bude pokračovat. Dokonce jsem při zmínce o novinářích ani neobrátila oči v sloup, jak jsem měla původně v úmyslu.

„Zároveň mi ale včera odpoledne volal kamarád Thomas. Žije s manželkou na velké farmě za Londýnem, chtěli by tě poznat. Dnes večer pořádají slavnostní večeři a rádi by, kdybychom dorazili. Wanda, jeho žena, pracuje jako šéfkuchařka v jedné restauraci, každou večeři promění v opulentní zámeckou hostinu."

Zmateně jsem zamrkala. Dvě akce v jeden večer?

* * * * * * * * * * *

KOMENTÁŘ UVÍTÁM! ♥

→Za případné překlepy, nesrovnalosti či chybky se omlouvám, mohou se vyskytnout...
→Na profilu najdete odkaz na Facebook, směle se tam přidávejte =) A pro vaši lepší orientaci jsem jej umístila i !!! SEM DO KOMENTÁŘŮ !!! ♥
→Děkuju, mám vás ráda!