Operace A-501-A ✓

Jednou...

15. 11. 2076, Španělsko, Barcelona – Farfalla, č. 865, hlavní výzkumnice

Odemkla jsem dveře našeho domu a vdechla vůni domova. Milovala jsem ji. Měli jsme to štěstí, že jsme bydleli v zapadlé uličce Barcelony a neproudily tudy takové davy. Nesnášela jsem lidi. Rozhlédla jsem se po předsíni a láskyplně jsem přeletěla pohledem po botách rozházených kolem celého botníku. Fabien věděl, že nesnáším nepořádek, ale mojí malé holčičce jsem odpustila cokoli.

Podívala jsem se na mobil a znovu si přečetla zprávu slibující filmový maraton. Hrozně jsem se těšila na společný nedělní večer. Moc času jsem se svojí rodinou trávit nemohla, protože jsem v práci byla hodně vytížená a pracovala dlouho do noci. Můj manžel byl skvělý. Staral se o naši dceru a kdykoli jsme mohli, trávili jsme společně čas.

Odnesla jsem nákup do kuchyně. Náš obrovský britský kocour Pan Mňoukal si mě prohlédl žluťoučkýma očima a majestátně zamňoukal. Podrbala jsem ho mezi ušima a on se dotkl svým čumáčkem mého nosu. Zakroutila jsem nad ním hlavou.

„Mňou? Asi nevíš, kam ti dva šli, co?" Spustila jsem na něj anglicky. Náš kocour byl zběhlý v několika jazycích. Moje rodina pochází z Londýna, ale když jsem prováděla výzkum ve Španělsku, pracovala jsem společně s Fabienem a zamilovali jsme se do sebe. S Fabienem jsme se navzájem učili naše rodné jazyk, takže naše dítě i náš kocour byli vzdělaní v obou jazycích. Navíc jsem se učila italsky a často si to trénovala, takže jsem usoudila, že i Mňoukálek něco pochytil.

Pan Mňoukal kýchl a seskočil z linky a na zavalitých nožkách odběhl do chodby k miskám. Následovala jsem ho. Rozpustila jsem si vlasy a prohrábla si je. Usmála jsem se na svůj odraz v zrcadle. Úsměv mi opětovala zrzka s šedomodrýma očima. Mrkla jsem a ona to zopakovala hned po mně.

„Mňaaaaaaaauuuuuu!!" Zavřeštěl hystericky náš majestát a já se rozesmála. Vzala jsem ho přes jeho protesty do náruče a vyrazila s ním do obývacího pokoje.

„Mňou, no tak, já si přece taky zasloužím trochu tvojí pozornosti, no ne?"

Najednou se kolem mého pasu omotaly silné ruce a přitáhly si mě k sobě. Zavřela jsem oči a usmála se. Fabienovu vůni bych poznala kdekoli. Opřela jsem se o jeho hruď. Pan Mňoukal se mi vysmekl a začal se pánovi ovíjet kolem kotníků.

„Ahoj, lásko," zašeptal mi do ucha a políbil mě do vlasů.

„Zaprvé, proč předstíráš, že tu nejsi? Zadruhé, proč má Mňoukal hlad? A zatřetí, kde je moje dcera?" Omotala jsem mu ruce kolem krku a přitiskla své rty letmo na jeho.

Fabien mi položil ruku na záda, druhou sevřel mou dlaň ve své a začal se se mnou pohupovat. „Zaprvé, chtěl jsem tě překvapit. Zadruhé, Mňoukal ještě před chvílí spal na gauči a zatřetí, Mercedes má pro tebe překvápko," protočil mě a věnoval mi letmou pusu na tvář.

Milovala jsem překvapení. Rozhlédla jsem se po pokoji a zamračila se. „A kde je?"

Zavázal mi oči, položil mi ruce na paže a navigoval. Věřila jsem mu, což byla chyba. „Aú! Ty seš pitomec!" Zakopla jsem o křeslo a svalila se na něj. Kolenem mi pulzovala neuvěřitelná bolest, ale přesto jsem se rozesmála.

Fabien mě vytáhl na nohy a vzal do náruče. „Ty jsi tak strašně náročná! Ve dvaceti jsi tak rozmazlená nebyla, zlato."

Přitulila jsem se k jeho rameni a zabořila mu nos do trička. „Když mi bylo dvacet, uměl jsi navigovat a nebolelo mě koleno."

„Proboha, aby ti ta noha neupadla, ty hysterko," jeho hlas přetékal láskou. Chvíli zápasil s prosklenými dveřmi na naši mrňavou zahradu, ale pak mě ovanul čerstvý vzduch a Fabien mě postavil na zem.