Operace A-501-A ✓

Změny

17. 6. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Něco se mezi námi pomalu měnilo. Nenápadně jsem pozoroval Fénix, která si balila věci na novou výpravu. Poslední dobou nebyla tak podrážděná, vypadala klidnější a snad i o něco spokojenější.

„Co je?" zamumlala.

Takže mě viděla. „Nic, jen si říkám, jestli mě konečně vezmeš s sebou."

Skepticky se na mě podívala a dala si ruce v bok. „Hele, upřímně začínám mít ponorku, pořád mi děláš stín, kdykoli přijdu. Venku chci být sama. Mám k tomu i pádný argument," zdvihla ukazovák, když jsem se nadechl k protestu. „Když jsi se mnou byl naposledy venku, snažil se tě sežrat obrovský vodní had. Takže ne, zůstaň tady a hlídej kočku," podívala se na naši chlupatou spolubydlící. „Nebo spíš ona bude hlídat tebe, vyjde to nastejno. Oba zůstáváte tady, bez keců," utnula svou velkolepou řeč, podrbala kočku za ušima a na mě vrhla varovný pohled.

Mrzutě jsem se díval na kočku, která si mě opovržlivě měřila pohledem. Začínal mi vnitřek lodi lézt na nervy. Vstal jsem s plánem, že se aspoň protáhnu, když nic jiného. Vycházky kolem lodi mi ještě nezakázala, i když jsem ji podezříval, že ji to jen ještě nenapadlo a jakmile ji na tu myšlenku něco přivede, nic ji nezastaví v jejím provedení.

Vyšel jsem na křídlo, zahleděl se do paprsků slunce a nadechl se dusného vzduchu. Dneska bylo hrozné horko, takže jsem jí skoro nezáviděl procházku venku. Seběhl jsem po křídle, seskočil zbývající metr a půl k zemi a vydal se k hrobům, čirou náhodou vedle pěšiny, po které Fénix často odcházela. Nebylo to úmyslně, přísahám.

„Ethane," ozvalo se ze stínů stromů káravě a snad i trochu pobaveně. Vzhlédl jsem a musel se okamžitě usmát. Opírala se o kmen, s povytaženým obočím mě pozorovala a špulila rty. „Co tu děláš?"

Doběhl jsem k ní a zasmál se. Prohrábl jsem si vlasy, zatímco si mě zkoumavě prohlížela. „Nezakázala jsi mi vyjít ven. Chtěl jsem k hrobům, dlouho jsem u nich nebyl," přiznal jsem.

Povzdechla si, střelila pohledem po křížích a kousla se do rtu. Nakonec do mě zabodla oči. „No tak jo. Pojď, jdeme. Očividně na tom zas tak skvěle nejsi," zavrčela, vrazila mi do ruky svůj batoh a sama si to zamířila vpřed.

„A co kočka?" mávl jsem rukou k lodi.

„Ta má na rozdíl od tebe dost rozumu na to, aby se o sebe dokázala postarat," odtušila s odfrknutím a ani se neobtěžovala se otočit.

Zavrtěl jsem nad ní hlavou. „Neměl jsem jí hlídat?"

„To byla zástěrka. To ona hlídá tebe. Nedělej si starosti, možná se k nám přidá cestou, občas to dělá." Vážně mě mělo hlídat chlupaté zvíře? Jasně, bylo inteligentní, ale stejně, je to zvíře!

„Co kdybychom jí dali jméno?"

„Kočka se ti nelíbí?"

„Ani moc ne, abych se přiznal," odměnila mě tichým smíchem.

„Mohla by to být Císařovna."

„Já přemýšlel nad něčím z filmu."

„Například?"

„Třeba Leia."

„Absolutně ne."

Vrhla po mně pohledem a sladila svůj ostrý pochod s mým uvolněným krokem. „To je tvůj oblíbený film," zamumlala a dál se na mě dívala.