Operace A-501-A ✓

Otázky bez odpovědí, 1. část

15. 4. 2077, někde ve vesmíru –Fénix, č. 5555

„Posuň se," houkl na mě, zatímco jsem si pročítala poznámky. Odsunula jsem se a hledala odstavec, ke kterému jsem si chtěla připsat informaci o teplotě na planetě. Zakousla jsem se do propisky a zamračila se. Mrňavá písmenka mi lezla na nervy.

Dragonfly se usadil vedle mě a začal si hrát s nastavením kamery. On sám většinou mluvil bez papíru, ale já se cítila jistěji, když jsem se měla kam podívat a čeho se držet. Bohužel tohle nahrávání obsahovalo mačkání se na gaučíku, který ten pitomec pořád nedokázal rozložit. Začínala jsem pomalu pochybovat o jeho schopnostech, protože ten gauč pro nás byl nevyřešitelnou hádankou. Včera jsem ho donutila k tomu, aby hodinu pátral po nějakém tlačítku, nebo pohybu, který by rozložil naši provizorní postel. Rozčilovalo mě, že sice se mi párkrát podařilo ho z gauče vyšachovat, ale občas ho obsadil ještě před mým návratem ze sprchy nebo jsem byla moc ospalá na hádky.

Pomalu jsme v našem soužití nacházeli systém. Každý třetí den se mnou chodil na průzkumy, ale pokaždé pak dva dny spravoval A-500-A. Jednou do týdne jsme nahrávali na kameru, pokud se nestalo něco důležitého. V takové dny jsem zůstávala v raketě a analyzovala, případně jsem občas pomáhala Dragonflyovi, ale většinou si všechno raději dělal sám a já se mu nechtěla plést pod nohy. Po večerech jsme probírali, co jsme zjistili během dne a ráno při snídani jsme domlouvali plán, co ten den budeme dělat a jestli něco potřebujeme od toho druhého.

„Mohl bys už spravit sprchu," nadnesla jsem zčistajasna.

„Heh?"

Úkosem jsem se na něj podívala a bradou trhla k chodbě, která vedla ke kuchyni a sprše. „Teče studená voda, ale teplá ne," řekla jsem na vysvětlenou.

Zamračil se a přemýšlel, ale nakonec s povzdechem zavrtěl hlavou. „Na to si musíš ještě počkat, něco je s hlavním zdrojem. Nouzový funguje jen základně. Dělám na tom, ale prostě teď některá světla a funkce téhle lodi nebudou fungovat," věnoval mi omluvný pohled. Nevyčítala jsem mu to. Věděla jsem, že dělá, co může, a dělá si starosti s tím, jak pomalu opravy postupují.

Lehla jsem si na gauč a přehodila si nohy přes opěrku. Mrkl na mě. „Klidně se opři, ještě se chvíli bude nabíjet," ukázal na kameru.

Odfrkla jsem si. „Nebo bys mohl třeba vypadnout z gauče a já si můžu lehnout úplně," zamumlala jsem nevraživě, čímž jsem si vysloužila úšklebek a cvrnknutí do ramene. Křeč do obratlů mi poměrně usnadnila rozhodování o vhodnosti své pozice. Buď si sednu jako člověk, nebo moje nohy zůstanou tam, kde jsou, ale prostě se opřu o jeho rameno.

Nevím, koho víc překvapilo, když jsem se o něj vážně opřela. Cítila jsem, jak se na mě ohlédl a směje se. „Co zase?" zavrčela jsem.

Pokrčil rameny. „Poslední dobou jsi nějaká jiná," v hlase mu bublal smích. „Taková přítulnější. Asi na tebe působí kouzlo mé osobnosti," cítila jsem, jak se snaží zadržet smích a lehce se na něj ohlédla. Podíval se na mě a povytáhl obočí.

„Víš, co by mi přišlo fakt sexy? Kdybys chvíli vydržel zticha a prostě mi nechodil na oči," utrousila jsem. „Pak bys fakt byl můj vysněný chlap."

„Takže nejlépe neviditelný a neexistující, viď, ptáčátko," zasmál se.

„Jojo," řekla jsem spokojeně a opřela se trochu víc.

Konečně jsem našla místo, které jsem ve svých papírech hledala. Vítězoslavně jsem cvakla propiskou a dopsala si dvacet pět stupňů vedle otazníků. Zacvakla jsem propisku, ale pak si všimla dalšího místa, které jsem mohla vyplnit a znovu jsem cvakla.