Operace A-501-A ✓

Škrábance a jizvy, 2. část

***

Už jsem měla své rituály. Po probuzení jsem ho zkontrolovala, ošetřila, zkusila do něj dostat trochu vody a pak jsem se věnovala práci. Odpoledne jsem mu znovu namazala a převázala rány, chvíli jsem spala, nebo se snažila nějak zabavit, občas jsem mu dávala vodu a večer jsem ho naposled ošetřila a pak si sedla na podlahu vedle něj a vyprávěla mu. Sdělovala jsem mu vážné věci, jindy blábolila naprosté nesmysly, bylo to náhodné. Podle nálady. Opírala jsem si hlavu o okraj pohovky, dívala se do stropu a mluvila.

„Víš, jak jsi mi jednou říkal, jaké jsi měl vztahy? Já jich moc neměla, nebrala jsem je vážně, nestála jsem o emocionální pouto. Byl tu ale jeden kluk na škole. Strašně se mi líbil a já se chovala naprosto nemožně, kdykoli se objevil. Byl jiný. Nebyl to takový ten frajírek, za kterým pálila celá škola, ale měl pár obdivovatelek. Byl to takový šprt, ale v cool smyslu. Líbilo se mi, že je chytrý. Aspoň to o něm říkali, že je chytrý. Chtěla jsem inteligentního kluka.

Moje spolubydlící mi občas nabízela, že bychom mohly zkusit nás dva dát dohromady, ale já nechtěla. Bála jsem se. Nevím čeho, prostě jsem to odmítala. Bavili jsme se jen párkrát a o ničem. Byla jsem na něj docela hnusná, víš? Nechoval se ale ke mně ošklivě, přišlo mi, že ho baví, že jsem taková podivínka. To o mně říkali na škole, že jsem divná. Asi jsem byla. Ty bys teď řekl, že mi to zůstalo, co?"

Ohlédla jsem se na něj, jako bych čekala nějakou reakci. Přikývla jsem. „Andrea si vždycky myslela, že jí kazím reputaci, protože přece jenom, nechceš být sourozenec podivínky. Adrianovi to nikdy nevadilo. Říkal, že jsem sice magor, ale aspoň je se mnou legrace a nikdy neví, co ho se mnou čeká, zatímco Andy je strašně předvídatelná. Já těm dvěma nikdy nerozuměla."

Mlčela jsem a vzpomínala. „Víš, možná jsem měla zkusit, aby mě Nora, moje spolubydlící, vzala na nějakou párty a seznámila mě s Ryanem. To byl ten kluk. Nakecala jsem mu, že se jmenuju Myrtle. Úplně zezelenal, chudák, ale pak zjistil, že se tak nejmenuju. Občas mi tak přezdíval brácha, když četl Velkého Gatsbyho, prý se té chuděře podobám. Nora to taky často používala, věděla, že mě to štve. Popravdě se mi to celkem líbilo. To jméno je otřesný, ale byla to připomínka domova."

Zasmála jsem se a otřela si oči, do kterých se mi draly slzy. „Moje matka je šílená. Moji sourozenci věděli, jak moc nesnáším celé svoje jméno. Máma mi dala čtyři jména. Čtyři. Víš, jak dlouho mi trvá podepsat se na oficiální papíry? Táta mě díkybohu zachránil, že se mi aspoň za první jméno nikdy nesmál. Měl rád operu, takže mě pojmenoval podle jedné postavy od Giuseppe Verdiho." Odfrkla jsem si. „Máma, ta se na mě vyřádila. Musela mě nenávidět ještě než jsem se narodila. Kdybys to jméno slyšel, asi bys umřel smíchy."

Mlčela jsem a přemýšlela, jestli si mám připomenout svoje šílené jméno. Měla jsem ráda to od táty, ale to už jsem používat nemohla. Tou holkou jsem už nebyla. Už jsem nebyla ta holka s pitomými jmény. Byla jsem Fénix. Přesto jsem si ale těch pět slov včetně svého příjmení potichoučku zašeptala a byl zvláštní pocit slyšet jméno osoby, kterou jsem bývala. Zajímalo by mě, jestli něco z ní ve mně žilo, nebo to už dávno umřelo.

***

Všechny pocity na mě dopadly s probuzením. Horko, tepavá bolest v ruce, nevolnost a bolest hlavy mi tlačily na oslabené tělo. Otevřel jsem oči a zaúpěl, když se mi do očí zabodlo bodavé světlo. Něco tu chybělo. Pátral jsem po příčině své nejistoty. Chyběla Fénix. Vstup do lodi zastínila postava a já si teprve teď uvědomil, že vidím rozmazaně. Promnul jsem si oči a zaostřil. Pořád jsem viděl špatně, ale rozeznal jsem štíhlou postavu v legínách, tílku a s blonďatými vlasy v culíku. Ztuhle tam stála a pozorovala mě.

„Fénix," zachraptěl jsem zesláble. Nasála vzduch do plic a rychle přešla vzdálenost ke gauči a schoulila se vedle mě na zem. Mlčela a vypadala dost vykuleně, oči se jí leskly. Zasmál jsem se. „Co je?"

Svraštila obočí a těkala po mně pohledem. „Ty jsi vzhůru," vydechla najednou.

Zarazil jsem se. Moment. Zněla až moc šťastně a úleva v její tváři, že mě vidí, mi byla podezřelá. „Neměl bych být?"

Najednou se vymrštila do vzduchu a prudce do mě narazila svým tělem. Její ruce se mi omotaly kolem krku a až když mě bolestivě stiskla, došlo mi, co právě děláme. Objímali jsme se. Než jsem stihl pokusit se o jakoukoli reakci, odtáhla se s distancovaným výrazem.

„Byl... jsi dlouho mimo. Vypadal jsi, že už se ani neprobudíš."

„Jak dlouho?"

„Tři týdny," odvětila.

Ušklíbl jsem se. „Takovou laskavost bych ti neudělal."

Pokrčila rameny, ale v očích jí hrály pobavené jiskřičky. „Byl jsi štědrý, mistře Yodo."

„Dej pokoj, Baby Yodo," utahoval jsem si z ní a chtěl vstát, ale zapotácel jsem se.

Podepřela mě. „Pomalu," řekla něžně. „Nestarám se tu o tebe jenom abys zase odpadl při první příležitosti."

Zasmál jsem se a podíval se na ni. Byla blízko. Kůže mě brněla tam, kde se její prsty dotýkaly mé ruky a z boku, kterým jsem se o ni opíral, se mi rozlévalo příjemné teplo. „Přežiju to, doktorko?"

Potměšile se usmála. „Vypadáš stabilizovaně."

„Ale stabilní zrovna nejsem, což?" Teatrálně jsem se zapotácel, protočil oči a naznačil omdlení.

Zasmála se a odhrnula mi něžným pohybem vlasy z čela. „Ty seš labilní vždycky," odtušila s vřelým úsměvem a já si říkal, co se jí stalo. Možná si vážně dělala starosti o moji maličkost.

„Přiznej to, chyběl jsem ti."

„Musela jsem si povídat sama se sebou. Kdybys věděl, kolik jsem ti toho o sobě vykecala."

Zakvílel jsem. „Vážně jsem přišel o náhled do tvého nitra? Mohl jsem zjistit šťavnatá tajemství a já byl mimo? Fénix," udělal jsem na ní štěněcí pohled, ale ona se jen zapitvořila.

„Tvoje smůla, měl jsi dávat pozor."

„Hej! Tohle není fér! Řekni mi to."

Mrkla. „Asi si budeš muset vzpomenout, ajťáku. Dokonce jsem ti vyprávěla o svém jméně," škodolibě se usmála.

To se mi snad jenom zdá. Zabíjel bych, abych zjistil, jak se tahle malá čarodějnice jmenuje. Prosebně jsem se na ni podíval a objal ji kolem pasu. „Ptáčátko, já tě občas fakt nenávidím."

Věnovala mi přezíravý pohled. „To není pravda, což víme oba."

Jo a to je dost na nic, abych ti pravdu řekl.

Ahojky, možná se divíte, proč se najednou objevuje tolik kapitol. Má to zcela jednoduchý důvod. Knížka je dopsaná, čeká jen na editace a dopsání některých scén. Můj původní plán bylo vydávat kapitoly jednou týdně, jak jste zvyklí, abych si nahnala čas a tenhle účet neumřel, zatímco si budu předepisovat novou knížku, jenže se objevila jistá soutěž, která proběhne v říjnu a nevím, zda bych mohla v případě úspěchu vydat kapitoly sem - výherkyně se dostane na pulty knihkupectví a v tom případě se knihy odsud z pochopitelných důvodů mažou, jen nevím, kdy přesně. Zároveň jsem ale chtěla, aby ti, kdo ji začali číst tady, měli šanci si ji dočíst, proto ji teď vydávám ve velkém. 

Držte mi prosím palce, je to vážně můj velký sen a dlouho jsem zvažovala, jestli není příliš brzo... Teď už je to na osudu...

Miluju vás, hvězdičky moje XOXO