Operace A-501-A ✓

Nejcennější bezcenné objetí

21. 7. 2077, Severní Amerika, USA – Sofie Raptisová

Tristan musel vejít do naprostého chaosu, když mě našel v mém provizorním pokoji v obležení rozházeného oblečení, polonahou a v jedné ruce s mobilem, ve kterém jsem přes videohovor volala s Cassidy.

„Co to tu vybouchlo za atomovku?" podivil se a pozdravil se s Cassidy, se kterou jsem je nedávno na dálku seznámila.

Hystericky jsem se rozesmála. „Včera jsem si psala s Anikou a ona se mě zeptala, jestli nezajdeme ven. Ven, Tristane, jako se setkat."

Opřel se o futra dveří a vůbec neprojevoval stejné nadšení jako já. Podle mých představ by se mnou měl skákat po pokoji, vřískat a plánovat svatbu. Místo toho jen semkl rty a mezi obočím se mu udělala vráska. „Myslíš, že je to dobrý nápad?"

Zamračila jsem se na něj. „Je to skvělý nápad! No tak, Trisi. Miluju jí."

Cassidy si v mobilu povzdechla. „Hlavně netlač. Ona není připravená. Nezapomeň, že teď jste kamarádky. Ona potřebuje čas, Sof."

Protočila jsem oči. „To já přece dávno vím. Jen... Proboha lidi, oslavujte to se mnou trochu. Ona to nechce pohřbít. Cítím to. A i kdyby... pořád se bavíme a to je hlavní, ne?"

„My máme jen starost. Nechci, abyste se zase trápily. Hlavně ji nevyděs, dobře? Nepřežeň to. Nevrhne se ti kolem krku a neodprosí tě. Rozhodně ne teď..."

„Cassidy, já to přece vím. Jenom mám prostě radost, že se zase bavíme, fajn? Prosím," žadonivě jsem se podívala na mobil ve své ruce. Cassidy měla dva drdůlky a vypadala celkem roztomile.

Tristan si povzdechl a tleskl. „No dobře, lásko. Co má tenhle chaos znamenat?"

„Snaží se obléct," zachichotala se Cass, na kterou jsem se zaškaredila.

Tristan přejel nepořádek pohledem. „Aha. Plánuješ si vzít na sebe všechno oblečení najednou, nebo jak to přesně mám chápat?"

„Sof, nekomplikuj to. Anne tohle nikdy neřešila, to přece víš."

Povzdechla jsem si a zakvílela. „Za dvě hodiny!"

Oba mí poradci propukli v smích, což působilo značně nakažlivě.

Nakonec jsem klusala s pár minutovým zpožděním po nábřeží a koutkem oka sledovala moře a zapadající slunce. Byla by to romantická vycházka, ale na to jsem se pokoušela nemyslet. Jdu se potkat s kamarádkou. Tříštící se voda a vítr, co mi čechral vlasy jako chmýří kuřeti, mě docela rozptylovaly. Každou vteřinu jsem kontrolovala mobil.

Nové tenisky s vlčími máky mě trochu tlačily, na noze jsem měla novou modřinu od toho, jak jsem se při odchodu přerazila o postel a tyrkysová skládaná sukně se zvedala ve větru, takže jsem ji musela neustále hlídat a přidržovat dole. Cassidy mi poradila obyčejné bílé tričko se zlatým nápisem Smile or cry, at least you're living. Na rukou mi chrastily náramky.

Vrchní prameny vlasů se mi povedlo až na osmý pokus smotat do rozkošných drdůlků, jako měla ona, zbytek vlasů mi cuchal vítr. Nedávno jsem si je nechala přebarvit na blonďatou s bílými konečky. Kočičí linky mi nakonec kreslil Tristan, protože se mi neuvěřitelně třásla ruka. Sice mi skoro vypíchl oko a musel použít tři tamponky, protože mu zabralo několik pokusů vytvořit perfektní linku, ale nakonec se mu to podařilo.

Skoro jsem zakopla, když jsem si všimla lavičky, na které seděla moje láska. Protočila jsem oči, když jsem si všimla, že barevně ladíme. Bílé šortky a košile s tyrkysovými kostičkami zavázaná nad břichem do uzlu  dokonale odpovídaly mému oblečení. Stávalo se nám často, že jsme se neúmyslně sladily barevně.