Operace A-501-A ✓

Probuzení

1. 3. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Hučelo mi v uších a bolelo mě celé tělo. Zkusil jsem se pohnout, ale krční páteří mi vystřelila bolest, až jsem vykřikl a opřel se hlavou o panel. Čekal jsem, až bolest poleví a pak pomalu otevřel oči. Cítil jsem kouř. Zhluboka jsem se nadechl, zatnul zuby a vytáhl se do sedu. Moje myšlenky byly zpomalené. Cítil jsem jen bolest.

„Fénix?" můj hlas byl chraptivý a slabý. Opatrně jsem se rozhlédl. Skoro jsem to tu nepoznával. Speciálně upravené sklo bylo vymlácené a rozbité, ruku jsem měl celou pořezanou. Bolela mě ruka, mé oblečení bylo začouzené a propálené od jisker. Můžeme být rádi, že to tu nechytlo.

Svoji kolegyni jsem našel kus od sebe. Z hlavy jí tekla krev, měla poškrábané ruce od střípků skla. Zatřásl jsem s ní a zkusil nahmatat tep. Byl slabý, ale žila. „Fénix, vzbuď se," pokusil jsem se jí vzkřísit a poplácal ji po tvářích. Netuším, jak dlouho jsme tam byli, ale nakonec otevřela oči.

„Dragonflyi?" najednou sebou trhla a chtěla vstát. Chytil jsem ji za ramena a stáhl zpátky na zem.

„Šššš, pomalu, holka."

Poslechla a opatrně si sedla, nejspíš se jí motala hlava. Mžourala do světla zvenku. „Co se stalo?"

Bolestně jsem zavřel oči. „Spadl celý systém a ztroskotali jsme."

„A ostatní?"

„Nevím, snažil jsem se vzbudit tebe."

Prohrábla si vlasy, které se jí uvolnily z culíku a zaklonila hlavu. „Bolí mě celej člověk."

Souhlasně jsem zabručel a vydrápal se na nohy. Když se pokusila vstát, vykřikla a já ji honem chytil, aby neupadla. Podepřel jsem jí. „Dobrý?"

Zaťala zuby. „Mám něco s kotníkem."

„Zlomený?"

Pokrčila rameny a zavrtěla hlavou. „Snad jenom vymknutý," přehodil jsem si její ruku kolem ramen a podpíral ji v boku.

Dveře od kabiny se vylomily, takže jsme se protáhli do společenské místnosti. Srdce se mi sevřelo a chtělo se mi zvracet. „Do hajzlu," zavrčel jsem a udeřil do zdi. Fénix se přerývaně nadechla a odvrátila pohled od hrůzného výjevu před námi.

Trup byl sedřený a proděravělý, promačkaný a celá místnost byla rozházená a zničená. Nepoznal bych to tady. Co bylo ale horší, byla těla. Mrtvé oči Štíra se na mě upíraly jako by mě vinil. Pomohl jsem Fénix na pohovku a ta zabořila hlavu do dlaní. Zkusil jsem tep Topo a Gamuzy, ale nebylo to nic platné. Byli mrtví.

„Promiň mi to, příteli," sevřel jsem dlaň Samuela a nechal slzy téct po tvářích.

„Dragonflyi?" její ochraptělý hlas mě vrátil do reality. „Já tu nikde nevidím Farfallu," zamumlala, když jsem se na ni ohlédl.

Měla pravdu. Honem jsem vstal a okamžitě toho zalitoval, když se ozvalo mé poraněné tělo. Nakonec jsem kulhavou chůzí prošel celou místností, ale pak jsem zaslechl, jak mě Fénix volá. Stála na pozůstatku stěny a dívala se ven. Nějakým způsobem odkulhala do díry ve stěně a dívala se na poničené plechy.

„Dragonflyi... Tady je..." zašeptala a hlas se jí chvěl.

Podíval jsem se směrem, kterým se dívala a okamžitě jsem sykl při pohledu na kamarádčinu postavu ležící na křídle. Přiběhl jsem k ní. Ještě žila, ale z očí jí vyprchával život každou vteřinou. Odhrnul jsem jí vlasy z obličeje a otřel pramínek krve, který jí vytékal z úst.