Operace A-501-A ✓

Zkouška důvěry

20. 6. 2077, někde ve vesmíru – Fénix, č. 5555

Po návratu z další výpravy, na které jsem tentokrát neměla společnost, jsem našla Ethana sedět u hrobů. Přicházela jsem z jihu, takže mě neviděl a nejspíš byl zabraný v myšlenkách, takže mě ani neslyšel.

Chtěla jsem ho vyděsit, ale zarazila jsem se, když jsem slyšela jeho zlomený a zraněný hlas. Měla bych ho nechat o samotě, ale něco mě zadrželo. Sevřelo se mi srdce. Posadila jsem se do trávy a pozorovala jeho rozložitá záda. Nechtěla jsem, aby se trápil, ale pořád jsme se nesvěřovali jeden druhému dostatečně na to, abychom si říkali všechny naše problémy. Nejspíš jsem za to mohla já. Takhle jsem mohla nahlédnout do jeho trápení.

„Topo, kdybys mě teď viděla. Říkala jsi mi, že jsem génius, ale ve skutečnosti nevím, jak tu loď opravit. Vždyť já ani nevím jak spravit sebe, natož rozpadlou raketu bez veškerého vybavení."

Tak takhle se cítil? Rozbitý? Olízla jsem si suché rty a objala si kolena. Netušila jsem, jak mu pomoct. Do lokte mi drcla chundelatá hlava. Vážně bychom tomu zvířeti měli najít jméno. Podrbala jsem kočku a vyměnila si s ní pohled. Povzdychla jsem si a přitulila se k jejímu kožichu. Možná zvířata nebyla zas tak špatná. „Musíš mu pomoct, maličká," zašeptala jsem jí do ucha. „Dobře? Nech se hladit. Aspoň dneska. On tě potřebuje. Nás obě." Obrovitánské černé oči se na okamžik zavřely a kočka nonšalantně mrkla na souhlas.

„Štíre, kdybys teď viděl Fénix. Ona je jako zářící hvězda. Netuší to, ale je krásná. Není jako Sarah. Ta nebyla nikdy upřímná. Fénix je ryzí. Nepřetvařuje se a vůbec nevidí, že je nádherná i když se o to ani nesnaží. Kéž bys mohl vidět, jak se změnila. Je tvrdohlavá jako mezek, to ti povím. Ale asi je to dobře, protože mě dokáže podržet. Nevěřil bych tomu, ale vážně je docela dobrá opora. Shipper udělal správně, že ji vzal. Pořád si něco vyčítá a hrozně ji to trápí, ale díky ní mám pocit, že všechno bude v pořádku. Že my budeme v pořádku. Občas mám takové ty temné okamžiky, ale ona je dokáže rozzářit," zlomeně se zasmál. „Zním jako stařec, co?"

Na tvářích mě něco šimralo. Dotkla jsem se toho místa a dívala se na svoje vlhké konečky prstů. Slzy. Ani jsem si nevšimla, kdy jsem začala brečet. Popotáhla jsem a rychle mrkala. Jak do mě mohl tak dobře vidět, i když jsem mu skoro nic neřekla?

„Víš, strašně mi chybíte, vy všichni."

„Mně taky," zašeptala jsem bezhlesně.

„Farfallo, kéž bys tu byla. Víš, jak by Štír zuřil kvůli tomu tvému těhotenství? Nejspíš bychom to už otočili a byli doma. Škoda, že jsi nic neřekla, nemuselo se to stát."

Pousmála jsem se. Štír by byl rudý vzteky. Podrbala jsem kočku a lehce do ní šťouchla. „Prosím, běž za ním, já teď nemůžu."

Kočka zaštěbetala jako rozhořčený pták. Usmála jsem se. „Jen jdi, já musím něco udělat. Není to takový kretén, jak vypadá, víš?"

Kočka si odfrkla a klusala za Ethanem. Vyběhla jsem po křídle a ohlédla se na ty dva. Se ztrápeným úsměvem hladil kočku a zabořil do jejího kožichu obličej. S příjemným pocitem jsem vešla lodi. Rozhlédla jsem se. Naše lahev stála na stole. Prohledávala jsem šuplíky. Když mi pohled padl na rádio, trochu jsem zasténala, ale nakonec jsem ho vytáhla a projela očima papírek, na kterém byl seznam nahraných písniček.

Slyšela jsem kroky. Fajn, nastal čas, abychom si prohodili role. Teď potřeboval on rameno, na kterém by mohl brečet. Ethan vytřeštil oči, když mě viděl hned vedle dveří. S přehnaným úsměvem jsem se opřela o zárubeň a zatvářila se překvapeně. Svůj objev jsem schovávala za zády.