Operace A-501-A ✓

Odlet, 1. část

31. 11. 2076, Severní Amerika, USA – všichni členové mise A-500-A

Farfalla

Měli jsme po poslední přednášce od vedení, po poslední reportáži o svých pocitech, po posledních instrukcích. Teď už zbývalo jen se vyfotit s Áďou, promluvit s davy lidí kolem startovací plochy, zamávat kamerám a vyráželo se. Ještě předtím jsme se ale loučili s nejbližšími.

Nikomu z týmu nebylo do smíchu. Seděli jsme na chodbičce a čekali na Štíra, který dostával poslední rozkazy. Všichni jsme byli oblečení ve skafandrech. Byla jsem ráda, že doba pokročila a skafandry byly více obtažené a podobaly se trochu plaveckému neoprenu. Skafandry vypadaly úžasně. Byly v bílé barvě, na bocích měly fialové skvrny, na stehnech, ramenou a šikmo přes hruď a břicho se táhly tenké fialové proužky. Na kolenou a loktech naopak byly černými proužky obkroužené chrániče a vlevo na hrudi jsme měli černé logo Cosmos Way a fialovými písmenky název operace. Na pravém rameni se nám leskla americké vlajka. K celému skafandru byla i helma ve stejných barvách a hrudní plát ze speciálního materiálu, který se spojoval řemínky kolem ramen a k opasku kolem pasu a držel batoh. To všechno ale čekalo v lodi.

Konečně velitel vyšel z kanceláře v doprovodu pana Shippera a všechny vedoucí našeho projektu. Štír se pokusil něco říct, ale nakonec jen zavrtěl hlavou, oči se mu leskly dojetím a prostě jen otevřel dveře do haly, kde byly naši příbuzní a přátelé.

Když jsem viděla stát celou svoji rodinu kolem Fabiena s Merci, do očí mi vhrkly slzy a rozeběhla jsem se k nim. Fabien mě schoval ve svojí náruči.

„Hrozně moc tě miluju, moc, moc, moc."

Vzlykla jsem a políbila ho. „Já tebe taky. Já tam nechci, Fabiene. Já... Já... t-tam... ne-nepojedu! Já nechci," brečela jsem mu do ramene jako malá holka. Hladil mě po vlasech a šeptal slova útěchy, ale jak jsem měla opustit svoji rodinu? Co jsem si sakra myslela, když jsem tu práci brala?

„Samantho, nebreč," mámě se třásl hlas a cítila jsem její ruku na mém rameni.

„Fabiene," zaúpěla jsem.

Brečel, to jsem cítila v trhaných pohybech, které otřásaly celým mým tělem. „Sam, no tak, nebreč, aspoň kvůli Merci."

Několikrát jsem se zhluboka nadechla a pokusila se vzchopit, ale skončilo to dalším brekem. Nakonec jsem se ale vzchopila a odtáhla se. Mercedes se mi vydrápala do náruče a já ji nechtěla pustit. I s ní v ruce mě máma objala a líbala. Slz měla plné oči.

„Sam, dej na sebe pozor, jasné? Moc tě miluju, andílku."

„Mami, tati," zasténala jsem a nechala se jimi obejmout. Táta mi dal na čelo pusu. „Lilian, lištičko," pohladil mě po tvářích a sám si otíral oči.

Moje dvě nej kamarádky Cindy a Stella přijely také. Společně s naším kamarádem Alexem jsme vytvořili živé klubko. Holky brečely, Alex si z nich utahoval a snažil se tvářit statečně.

Můj brácha mi vlepil pusu. „Ségro, nebreč, nebo začnu taky, ty huso jedna střelená!"

„Leo, slib mi, že spolu budeme koukat na Harryho Pottera, až se vrátím."

„Klidně stokrát za sebou, ty trdlo."

Sestra brečela zhroucená v náruči manžela. Jejich Erica mě objala a pak se schovala v náručí Christiana, který Francescu pobídl, aby se rozloučila také.

„Samantho," brečela a objímala mě. „Miluju tě, ségro, jo? Dávej hlavně bacha, zrzko."

Znovu jsem se schoulila ve Fabienově objetí. Vzal můj obličej do dlaní, setřel mi slzy a zhluboka se nadechl. „Lásko," zachraptěl třesoucím se hlasem. Zoufale jsem ho políbila, zatímco Mercedes mi brečela v náruči.