Operace A-501-A ✓

Dětské oči, 2. část

20. 3. 2077, Španělsko, Barcelona – Fabien Allegri

„Tati!" Otočil jsem se za hlasem své dcery. Zrovna jsem míchal těsto na dort. Mercedes ke mně přicupkala na bosých nožkách a na můj káravý pohled se rozjařeně zachichotala. Natáhla ke mně ruce a já na její němou výzvu přistoupil a vzal ji do náruče. Usadil jsem svoji malou pomocnici na linku a dal jí líznout si těsta.

„Je to dobrý," řekla po dlouhé analýze chuti. V tu chvíli mi připomněla Samanthu. Samy taky milovala jídlo a sladké. Kdykoli jsem něco pekl, pletla se mi pod nohy a ochutnávala každých deset vteřin. Když jsem se ohrazoval proti jejímu bezostyšnému kradení, jen se smála a tvrdila, že musí kontrolovat chuť. Raději jsem si odpustil připomínku, že se chuť jen tak nezmění, když jsem tam nic nepřidal.

Sáhl jsem do mouky a udělal Merci šmouhu na nos. Zasmála se a sama mi plácla malou ručku plnou mouky do tváře. Pokoušel jsem se mrkáním dostat mouku z očí, ale moc se mi to nepodařilo. „Mercedes," zamumlal jsem, ale věděl jsem, že mi nechtěla ublížit. Po několikátém vypláchnutí očí jsem se konečně mohl normálně dívat. „Ty jsi poděs," zatahal jsem malou za culík.

Rozezněl se vyzváněcí tón mého mobilu a já střelil nevraživým pohledem po hodinách nad dveřmi. Byl akorát čas, kdy volal tchyně, aby zkontrolovala, že jsme naživu. „Ahoj, drahoušci moji!" rozezněl se kuchyní její pronikavý hlas. „Fabiene, co to máš s očima? Proč je máš tak červené?"

Merci se na mě provinile zatvářila. Udělala psí oči a protáhla pusinku do omluvného úsměvu. Povzdechl jsem si. Jasně, že ji nenapráskám babičce. „Pečeme a sáhnul jsem si do oka rukou od mouky," zalhal jsem.

Paní Stuartová se rozhlédla po kuchyni, co jí jen kamera mobilu dovolila. „Fabiene, jak můžeš nechat Mercedes sedět na lince? Vždyť spadne! Kdyby to viděla Samantha, to bys slyšel věci!"

Před očima se mi vybavil sled vzpomínek, jak vzniklo posazování našeho dítěte na linku. Začalo to tím, když si Sam přinesla Pana Mňoukala. Věčně s tou kočkou vařila a zároveň se mazlila, podstrojovala našemu britskému kocourovi a já si zvykl kontrolovat svoje jídlo od kočičích chlupů. Když se narodila Merci, věčně jsme jí nosili v ruce a když byla větší, chtěla nám pomáhat. Právě Sam zavedla, že bude sedět na lince, protože nedosáhla. Nemluvě o tom, že jsem kolikrát našel Samanthu sedět večer na lince, v náručí držet Mňouka a volat si s někým. Takové chvíle jsem miloval, protože jsem jí mohl sebrat mobil, aniž by se pro něj natahovala, protože nechtěla shodit naši drahocennou kočku. Navíc byla v dokonalé výšce, abych ji mohl políbit, takže jí ztráta mobilu ani moc nemrzela.

„Vždyť jsem tady a dávám pozor. Nic se jí nestane," vrhl jsem po tchyni pohled, který měl ukončit její řeči o Sam. Byl jsem rád, že se Merci dneska neptala. Byly dny, kdy byla smutná, brečela a chtěla mámu, pořád za mnou chodila a měla otázky, na které jsem taky toužil znát odpověď.

Poznal jsem, že paní Stuartová chce pokračovat, ale cosi na ni zavolal pan Stuart. Pak nás přišel pozdravit a začal si povídat se svojí vnučkou. Modlil jsem se, aby naše každodenní půlhodinové setkání brzy skončilo. Nejlépe ihned. Ucítil jsem dotek na noze a podíval se dolů. Žluté kočičí oči se na mě nedočkavě upřely. Ještě si olizoval vousky po večeři. Chtěl, abych ho vysadil na linku k naší dceři, aby mohl také pomáhat s ochutnáváním, ale to by nejspíš tchyni už dorazilo.

Sklonil jsem se ke kocourovi. „Neber si to osobně, kámo, ale víš, jak by to dopadlo? Přijela by sem a měl bys utrum se vším," kocour si mě opovržlivě prohlédl a kýchl. „Sotva zavěsí, půjdeš nahoru, slibuju," abych ho podplatil, hodil jsem mu z ledničky šunku.

Konečně se blížil čas, kdy by měla být správně večerka, ale stejně jsme na ní lpěli se Sam jen zřídka. „Tak jo, drahá tchyně a tcháne, budu muset končit, naše kotě bude muset do postele a ještě musíme něco dodělat," zamával jsem a típl hovor sotva se rozloučili.

Vysadil jsem Mňouka na linku, kde se spokojeně usadil a přitulil k Merci. „Tak jo, vy dva. Co říkáte na to, že narveme těsto do trouby a pustíme si film, než se upeče? Kdo je pro?" Merci se zasmála a skočila mi do náruče. „Ale říkal jsi, že už mám jít spát."

„Co jim neřekneš ty, neřeknu jim ani já, platí? Ale nelhal jsem, musíme přece dodělat ten dort. Lhát se nemá, prcku," položil jsem ji na zem a sledoval, jak v pyžamu běží do obýváku vybrat pohádku. Mňoukal mi autoritativním zamňoukáním dal najevo, že odmítá seskakovat a je žádoucí, abych ho odnesl za jeho kamarádkou.

„Tak si říkám, jestli jsi kočka, nebo druhé dítě," vzal jsem předoucí tuky obalené v hustém kožichu do náruče a nechal si otírat kočičí bradičku o tvář. Sam byla jeho životní láska, ale když tu nebyla, vzal mě na milost. Stejně ale chodil spát k Merci, místo aby jako obvykle spal na Samanthy polštáři. Říkal jsem si, že nejspíš vidí jistou spojitost mezi mojí krásnou zrzkou a tou malou uličnicí.

Když o dvě hodiny později Merci spala schoulená na gauči v chundelaté dece s Panem Mňoukalem stočeným u jejích nohou, vyšel jsem na terasu a díval se na hvězdy. Sam jsem říkal motýl od té doby, co jsem ji viděl poprvé. Tehdy to bylo ironické, ale časem se z toho stala její oblíbená přezdívka. Když přišla, byla krásná, ladná a přelétávala od jednoho stolku k druhému, ale i když vypadala jako víla, byla energická a panovačná, jistá si svými schopnostmi.

„Kde jenom létáš, lásko moje?" zeptal jsem se hvězd, ale ty mi nedaly žádnou odpověď. Dal bych cokoli za to, aby se konečně ozvala a řekla mi, že jsem paranoidní kretén, který akorát skončí v blázinci, protože ve všem vidí hned katastrofu.

Jenomže ať mi přátelé, rodina a všichni známí říkali, že je normální, že se neozývá, skutečnost byla jednoduchá. Když někoho milujeme, máme strach, ať si rozum říká, co chce a ať máme rozumných důvodů a vysvětlení jakýkoli počet. A já se bál šíleně moc. Představa, že už ji nikdy nebudu držet v náručí, že už nikdy neuslyším její hlas... Proč jsem jí tak málo říkal, co pro mě znamená? Vždyť bez ní jsme byli jen poloviční rodina.

„Tati," slyšel jsem za sebou. Merci držela kocoura v obou rukách a mazlila si o něj uslzenou tvář.

„Co se děje, kočko?" přidřepl jsem si k ní.

„Mně se zdálo o mamince, že tu byla. Já jí slyšela," rozplakala se už úplně. Vyměnil jsem si s Mňoukalem zdrcený pohled a přitáhl jsem si je oba do objetí.

„Lásko moje," řekl jsem a vůbec netušil, jestli mluvím roztřeseným hlasem na Merci, nebo na Sam někde ve vesmíru. Možná na obě.

Hiiii!!!!

Díky za všechno a že jste se dostali až sem. Každé očičko, hvězdička i sledující jsou zdarma a mě potěší, tak neváhejte XD

Milovaná Grogu, jelikož mám předepsané kapitoly a píšu do budoucnosti, takže nevím, jaká je momentální situace, tak bych ti ráda připomněla naší debatu na školní chodbě (Jak skvělé to časy, kdy byl člověk terorizován na základce), kde jsi mi říkala, jak ses celou dobu čtení smála jménu Mercedes. Měla se jmenovat jinak, ale když jsem zjistila, že to je španělské jméno (a jednou se tak jmenovala borka v jednom filmu), rozhodla jsem se, že to je dokonalé jméno, navíc když jí říkají Merci, kdo si vzpomene na čokoládu? XD

Mějte se, lásky moje! K_MS