Operace A-501-A ✓

Moment zlomu

22. 6. 2077, Kalifornie, San Francisco, kancelář UHS - Philip Hayal-Perest

Můj asistent zaťukal na skleněné dveře mé kanceláře. Bylo pozdě večer a v UHS už skoro nikdo nebyl. Strýček se dnes necítil dobře, takže zůstal doma na mé naléhání a já tak měl práce za dva. Zrovna jsem odepisoval na žádost o rozhovor.

„Miku?"

„Tady je tvoje káva," Mike se na mě unaveně usmál. Hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Bílou košili měl celou pomačkanou po celodenním pobíhání po kanceláři a vyřizování věcí, kterými jsem ho neustále úkoloval.

Podíval jsem se na hodiny v počítači a provinile si uvědomil, že ho tu držím už tři hodiny přesčas, aniž by si jedinkrát postěžoval. Mike se mi svěřil, že by jednoho dne chtěl dosáhnout vyšších míst a převzít vedení nad nějakým odvětvím UHS. Tuhle práci miloval a mě jeho zápal pro věc inspiroval. Devatenáctiletý kluk byl navíc něco jako můj kamarád.

„Miku, běž už domů. Měl jsi mi říct dřív, že tě tu držím přes pracovní dobu, úplně jsem ztratil pojem o čase," unaveně jsem si sundal brýle a promnul si kořen nosu. „Díky. Pozdravuj Kevina," vzpomněl jsem si na Mikeova snoubence.

Mike se rozzářil jako sluníčko. Pokud něco miloval víc než UHS, pak to byla jeho nevlastní sestra Melissa a Kevin. Mel byla biologickou dcerou jeho pěstounů, ale měli spolu naprosto přirozený sourozenecký vztah. Jeho praví rodiče byli naprosto příšerní, ale jeho pěstouni vypadali jako milí lidé.

„Kevin má dneska směnu, ale určitě si s ním budu chvíli volat. Melissa se ptala, kdy zase přijdeš na večeři," Melissa byla miláček. Byla starší než Mike. Měl jsem pro ni zvláštní slabost, byla sladká a naprosto rozkošná, navíc inteligentní a vtipná. Podezříval jsem Mika, že se nás dva snaží dát dohromady, ale pravdou bylo, že bych v Mel nerad ztratil dobrou kamarádku. Na to jsem si jí příliš cenil.

„Uvidíme, teď je tu blázinec," ukázal jsem na horu papírů.

Mike posbíral svoje věci, několikrát se ujistil, že nic nepotřebuju a není nic, čím by mi mohl pomoct. Nakonec se rozloučil a zmizel. Z obrazovky mě pálily oči, ale potřeboval jsem to vyřídit. Na dveře opět někdo zaťukal.

„Miku, vážně mi není jak pomoct. Běž už domů." Vzhlédl jsem a zarazil se. Mike se tvářil nejistě.

„Philipe, je tu slečna Gaziová."

„Emma?" vyhrkl jsem překvapeně a trochu příliš nadšeně. Okamžitě mě zavalila vlna protichůdných pocitů. Nadšení a vzrušení z její přítomnosti, obava a nervozita z toho, co by mohla chtít v UHS tak pozdě a znechucení z jejího rodu.

Mike se ohlédl. „Ano."

„Dobře. Kde je?"

„Tady," ukázal za sebe do potemnělé chodby.

Odfrkl jsem si a odstrčil židli od stolu. Vydal jsem se za Mikem a obezřetně sledoval tmavovlasou ženu, která stála uprostřed místnosti, jako by jí to tam patřilo. Dlouho jsem ji naživo neviděl, ale pořád vypadala stejně bojovně a tvrdě jako posledně.

Tmavé vlasy měla trochu pocuchané, ale pořád držely tvar, který jim vnutila stylistka. Vrchní část držela svázaná v pevném uzlu, zatímco spodní vrstva vlasů zůstala volně rozpuštěná. Bílé šaty zářily v tmavé místnosti a cvočky na kožené bundě tiše cinkaly, když se pohnula. Na takový vzhled jsem nebyl zvyklý.

„Slečno Gaziová," ozval se Mike.

Emma vzhlédla od svého mobilu a z Mikea přejela pohledem na mě. Posměšně se usmála. „Asi došlo k chybě. Chtěla jsem pana hraběte," otočila se tázavě na Mikea a mě překvapila laskavost v jejím hlase. Vynechala tentokrát povýšenost a nadřazenost.