Operace A-501-A ✓

Bez názvu

Dívám se na ženu před sebou. Její bledá kůže je napnutá přes vychrtlou kostru jejího těla. Pod zrudlými bulvami se rýsují hluboké kruhy z nevyspání a protrpěné bolesti. Pořád ji ztráta mučí. Bývala krásná, teď jí však mastné vlasy trčí do všech stran a prázdnýma očima zírá do prostoru před sebou, jak by mě snad mohla spatřit, jak na ni hledím. Ona mě ale nikdy vidět nemůže, přestože se chová, jako bych tam byl. Občas se mnou rozmlouvá a já se ptám, zda je to jen výsledek její choré mysli, nebo se jedná o jakési propojení, které společně sdílíme a ona mě cítí poblíž, přestože mě nevidí.

Dívám se na ni, jak sedí a kolébá se sem a tam, její rty bezhlesně formují slova, kterým rozumí jen ona. Blábolí nesmysly a nevnímá vlídná slova, která k ní směřují od její přítelkyně. Nevnímá, že na ni čeká rodina, děti, které na ni spoléhají.

Nemám jak zasáhnout, proto trpím společně s ní, jsem jí tichým společníkem, namlouvám si, že jsem snad její tichou podporou a přebírám na sebe část její bolesti už jen tím, že jsem s ní, že sdílím tyto momenty. Prožívám skrze ni okamžiky, které jí přivodil skon blízkého. Smrt někoho, kdo byl blízký i mně, jako bych já sám jím byl.

Dveře se otevřou a já stál v obýváku. Slyšel jsem pláč v pokoji a tichý šepot. Slyšel jsem, zpočátku jsem neviděl. „Dělám si o ni starosti. Pořád nevychází z pokoje," zašeptal jeden hlas, přetékal obavami a smutkem. „Ona to překoná. Je to pro ni šok," řekl konejšivě druhý hlas. Slyšel jsem třískání dveří, tiché capkání bosých nohou. Najednou kakofonii zvuků prořízlo cvakání psích drápů a chlemtání vody. Slyšel jsem dětský smích a dětský pláč ve stejný okamžik, slyšel jsem mužský hlas kolébající děti ke spánku a ženský smích a výkřik „Ano!" a slůvka slibující lásku i konejšivé „Není se čeho bát, já se vrátím."

Pak jako by někdo rozsvítil, oslnilo mě zářivé světlo. Žena, krásná žena, ležela na posteli, plakala do polštářů. Ve stejnou chvíli jsem viděl, jak dvě malé děti brečí ve svých postýlkách, přestože poklidně spaly. Na terase osvícené žárovkami stála drobná žena, objímala se pažemi. Jako by se mi dívala do očí.

„Nemůžu uvěřit, že je pryč," zašeptala v slzách a já se zamračil.

„Já také ne," odpověděl jsem jí, ale můj hlas nedolehl. Ve skutečnosti nevyšla ani hláska. Tahle chvíle neexistovala, stala se již dávno, byla to vzpomínka. Můj hlas neexistoval, já nebyl skutečný. Já vůbec nebyl, a přesto jsem tu stál a díval se na všechno.

Žena zmizela a kus vedle se objevil muž. Kolébal kočárek a smutně se díval na místo, kde stála žena. Natáhl ruku, jako by objímal neviditelnou kolem ramen. „To jsme dva," zamumlal zkroušeně.

Stál jsem v obýváku a viděl kolem sebe běhat děti. Běhaly i v kuchyni, na terase, do koupelny a ven, různého věku, a přesto to byly ty samé děti. Sledoval jsem láskyplně malou holčičku, která spala na gauči a k prsům si tiskla plyšáka.

Najednou jsem slyšel kroky. Zvedl jsem pohled a usmál se. Natáhl jsem spíše ze zvyku ruce k objetí. Chlapec s blonďatými vlasy se díval na mě, ne skrze mě, ale přímo na mě, snad mě viděl. Pes po jeho boku, krásný velký pes, zmateně zaštěkal a vrtěl ocasem, zároveň však vrčel a tlačil chlapce pryč.

Klučina se usmál, zatímco mu po tvářích stékaly slzy a já si při pohledu na něj pomyslel, že je sice obyčejné dítě, ale už teď se stává odvážným mužem. Možná to bylo tím, jak tam stál uprostřed pochmurného domu, který mu býval domovem, zoufalý a bolavý, se slzami na tvářích, a přesto stál napřímený, jako by nesl na ramenou všechnu tíhu a ještě mu zbývaly síly vzdorovat. A usmíval se.