Operace A-501-A ✓

Vrčící stíny, 1/2

12. 7. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Fénix se ostražitě rozhlížela kolem sebe s vytaseným nožem. Vypadala jako šelma na lovu, nádherná a nebezpečná. Ohlédla se na mě a protočila oči, když zjistila, že ji pozoruju. Zapiškvořila se na mě a počkala, až ji dojdu.

„Jak je?" zeptal jsem se zčistajasna.

Povytáhla obočí. „Doteď skvěle. Už jsem začínala doufat, že jsi přišel o schopnost mluvit a děkovala jsem bohům."

Zvědavě jsem se na ni podíval. „Nemyslel jsem, že jsi věřící."

„Máma je. Táta není a já nevím. Pokud existuje něco jako bohové, pak mě rozhodně nemají moc v lásce," ukázala na mě. „Nikomu, kdo by si liboval v jejich přízni, by neseslali tebe."

Fajn, to bolelo vzhledem k tomu, že jsem ji miloval. Pořád mě od sebe odháněla, ale možná právě proto jsem ji tak zbožňoval, protože jsem si pak víc vážil těch chvil, kdy mě k sobě pustila. „Ale no tak, Fénix," objal jsem ji kolem ramen, než jsem ucítil prsty, které mi zaryla bolestivě mezi žebra a já dílem pobaveně, dílem podrážděně ucukl.

Směřovali jsem ke vzdáleným skalám. Byly hodně daleko, takže jsme táhli na zádech stany, zásoby jídla a vody, počítač a další nutnosti, u kterých jsem někdy ani neznal přesný význam. Výzkumnice po mém boku by mi vše nejspíš vysvětlila, ale už dávno mi dala dost jasně najevo, že nesnáší, když ji otravuji otázkami ve chvílích, kdy jí nebylo moc dobře. Viděl jsem ji, jak si bere nějaké prášky a že ji bolí hlava. Navíc se docela zadýchávala i na jednodušších trasách, což jsem upřímně nechápal, protože kondice se jí po skoro každodenních průzkumech zhoršit nemohla a když jsem s ní vyrazil prvně, vybíhala strmé kopce skoro bez problémů.

Teď jsme ale konečně po čtyřech dnech dorazili ke vstupu do soutěsky. Slyšel jsem burácení masy vody, skála byla mokré od tenkých pramínků vlhkosti a byla slizká na dotek. Otřásl jsem se vstoupil mezi kamenné stěny za Fénix.

Kameny pod nohama byly kluzké, ale cesta relativně bezpečná a široká. Pokračovali jsem vpřed podél řeky protékající mezi kameny a burácející tak hlasitě, že veškerý hovor byl zbytečný. Domlouvali jsme se posunky a naučenými gesty.

Když jsme vešli na volné prostranství, kde cesta ústila do jakési jeskyně plné vody, Fénix zdvihla dlaň, zaťala ji do pěsti a zvedla dva prsty. Zatočila dvakrát zápěstím a lehce se otočila, aby zachytila moji reakci. Přikývl jsem, stoupl si zády ke skále a hlídal oba konce cesty, zatímco ona shodila batoh a něco v něm hledala.

Z boční kapsy vytáhla baterky a dva široké pruhy z umělé hmoty, ze kterých trčely popruhy k upevnění na ruku. Oběma pásky se razantním gestem pleskla do stehna. Oba se rozsvítily a zkroutily. Stiskla tlačítko na levé straně každého z pásků a jas zesílil. Přišla ke mně a připevnila mi ho k paži. Naklonila se ke mně, aby mi mohla pošeptat do ucha pokyny.

Naskočila mi husí kůže, když jsem ucítil její dech na svém krku. „Když do toho dvakrát klepneš, vypnou se. Stačí přejet doprava na zvýšení jasu, doleva je ztlumíš. Měl by vydržet pět hodin při plném jasu," podala mi rezervní baterku a ukázala si za záda do vody. Na sobě jsme měli přiléhavé kalhoty, těsné holínky a bundy, které nepropouštěly vodu, takže se v nich dalo celkem dobře potápět.

Usmála se, když viděla můj zhrozený pohled. Rozhodila rukama, jako že se nedá nic dělat, mrkla a zabalila naše batohy do nepromokavého obalu. Podala mi můj batoh, svůj si nadhodila na zádech a vrhla na mě poslední škodolibý pohled přes rameno, než skočila šipku do vody. Povzdechl jsem si a následoval ji do studené vody.