Operace A-501-A ✓

Komunikační šum

2. 6. 2077, Severní Amerika, USA – Sofie Raptisová

Tristan se nejspíš rozhodl, že mi bude dělat dozor, abych neudělala nějakou hloupost, jako třeba šla za Anne. Jenomže já s ní musela mluvit. Věděla jsem, že je v pořádku, protože jsem od její spolužačky vyzvěděla, že chodí do školy. Navíc Tristan občas sledoval její byt.

„Hele, o té blondýně jsem ti přece říkal, ne?" vybouchl Tristan, když viděl můj toužebný výraz při míjení posluchárny, kde jsem věděla, že se tam nachází moje bývalá přítelkyně.

Povzdechla jsem si. „Jo," zamumlala jsem.

Tristan mě objal kolem ramen a dal mi pusu do vlasů. „Co si zase obarvit vlasy?"

Zamračila jsem se na svůj odraz v okně. Už jsem si na nenápadné hnědé pramínky zvykla. S odchodem Anne jako by z mého života odešly všechny barvy. „Je to změna, Trisi."

Pokrčil rameny. „Tvoje volba, ale usmívat by ses mohla," zamumlal. Pomalu mu docházela trpělivost s mým smutným vzezřením. Nedivila jsem se mu, ale cítila jsem se prázdná. Srdce jsem měla rozemleté na prach a netušila jsem, jestli se mi ho podaří poskládat zpátky.

Občas jsem si volala s Cassidy, která mě ujišťovala, že s Anne komunikují, ale podivně mlžila a neříkala mi celou pravdu. A tou bylo, že Tristan viděl z jejího bytu odcházet hezkou blondýnku, se kterou se Anne objevovala i venku.

Tristan si povzdechl a vrazil mi svoje věci do náruče, když si potřeboval zavázat tkaničku. Když se zvedl, podíval se mi do očí a zavrtěl hlavou. Namířil na mě prst. „Ne. Sof, takhle ne, zlato. Zapomeň na ni, ona už taky zapomněla."

Do očí se mi draly slzy. Hrozně to bolelo. Podala jsem mu věci a když si mě přitáhl do objetí, snažila jsem se zadržet slzy. Pevně jsem semknula víčka a pokoušela se vydýchat všechny ty emoce, které mi lámaly srdce.

***

Anne

Návštěva psycholožky mě zase rozebrala na kusy. Cassie říkala, že to tak nejspíš má být a je to jen přechodné období, než se to začne všechno obracet k normálu, jenomže já si nebyla jistá. Byla jsem vděčná za to, že nejsem doma sama, ale zároveň jsem po ničem jiném netoužila.

„Ahoj," usmála jsem se na bráchu, který byl usazený na gauči. Oliver vyšiloval, že už tak dlouho nechodil Simon do školy, ale upřímně i on vypadal líp než před měsícem.

Simon natáhl ruku a já se na jeho tiché gesto přitulila k němu. „Na co koukáš?"

Pokrčil rameny. „Ani nevím, An," zašeptal. Podívala jsem se na něj a když jsem viděla jeho slzy v očích, začala jsem popotahovat také.

Dloubla jsem do něj a zasmála se. „Nech toho. Vidíš, co děláš?"

Objal mě a zabořil mi tvář do vlasů. „Hrozně mi chybí máma. A Sofie. A ty."

„Já? Já jsem přece tady, ty trdlo. A nikam se nechystám."

Promnul si oči. „Nejsi. Nejsi to ty."

Odvrátila jsem tvář. Co jsem mohla říct? Byla to pravda. Se Sofií část mě zemřela. Odešla spolu s jejími kufry. „Promiň," zašeptala jsem.

„Ne, ty promiň. Je toho na všechny moc a já tu brečím. Sorry, ségro."

„To nic, Simíku. Dáme si něco k večeři?" Já ale neměla hlad. Až na nátlak Cassidy jsem něco snědla a zapojit se do života mi přišlo neskutečně těžké. Nic nemělo smysl. K čemu by to bylo, když mě čekala budoucnost bez mámy? Bez ní jsem byla nikdo. Bez ní to nemělo smysl. Proč se snažit ve světě, ve kterém všichni umírají?