Operace A-501-A ✓

Zkrat

1. 3. 2077, 30 mil. světelných let od Země – Štír, č. 3835

Náš postup se zpomalil. Dostali jsme se do neprobádané části a hledali jakékoli nástrahy a hlavně cokoli, co by připomínalo planetu. Jenže nikde nic. Frustrovalo nás to. Bylo skoro nemožné, aby tu nic nebylo.

Přesto nadšení týmu pomalu upadávalo, už vzduchem nelétaly vtipné poznámky a naše společné chvíle se nesly v soustředěném tichu narušovaném pouze nespokojenými povzdechy a kletbami, když se na radarech pořád nic neukazovalo. Spojení se Zemí občas trochu zlobilo, ale pořád fungovalo, za což jsme byli rádi.

„Miluju tě, lásko."

Pat to na obrazovce neskutečně slušelo. Poslala mi pusu a natočila si mobil tak, abych viděl na gauč, kde zmoženy všemi lumpárnami spaly děti. Gauč bych skoro nepoznal. Přestavěli ho v jakýsi stan z prostěradla, polštářů, konferenčního stolku a krabic. Kevin se rozvaloval v hromadě polštářů na zemi na koberci, Riley spala schoulená na pohovce a k sobě tiskla Darka, který už neskutečně vyrostl. Tlapky konečně byly velikostně úměrné jeho tělu, ale stejně pořád bylo vidět, že ještě potrvá, než se dostane do velikosti dospělého psa a jeho štěněcí rysy úplně zmizí.

Z ložnice se ozval pláč a Pat si povzdechla. „Musím jít," poslala mi další vzdušnou pusu a zamávala. „Zkus zavolat večer, to snad budou vzhůru. Mohl bys tu s námi zůstat na pohádku, co říkáš?"

„To by bylo super. Uvidím, jak nám to bude fungovat, včera nám zase vypadlo spojení na celý den."

Viditelně posmutněla a udělala se jí starostlivá vráska na čele. „Já vím. Mluvili o tom v novinách, ale prý vás pořád vidí na obrazovce, i když to vypadne, ne?"

Usmál jsem se a pokoušel se působit sebejistě. Ve skutečnosti nás to všechny vyděsilo. „Jasně, že ano. Nic nám nehrozí, neboj."

Skepticky se na mě podívala. „Samozřejmě, až na to, že vám hrozí úplně všechno, miláčku," podotkla. Měla pravdu. Omluvně jsem se usmál.

„No nic, lásko, já budu muset uklidnit ty naše křiklouny, za chvíli ti pošlu fotky ze včerejška. Miluju tě a koukej se brzo vrátit," láskyplně se usmála a otřela si oči od slz. Byla vyčerpaná. Dvojčata a dvě děti jí dávaly zabrat. Denise se snažila, ale sama měla s Liamem spoustu práce.

„Jste moje všechno," zašeptal jsem a ona se usmála. Ukončil jsem hovor a raději se pokoušel myslet na postup mise. Zatím nám to moc nevycházelo.

Když jsem vešel do společenské místnosti, všichni už tu byli usazení. Všichni, kromě Dragonflye, který teď už nenechával autopilota řídit, jelikož jsme to tady neznali. Farfalla v podstatě celé hodiny visela očima na obrazovce notebooku a ani teď se od něj nehnula, jak se pokoušela přijít na to, kde je jakákoli planeta schovaná. Gamuza procházel snímky veškerých družic a dalších vyslaných přístrojů, zkoumal každičký detail a stín. Fénix s Topo společně vysílaly na výzvědy malého ovladatelného vesmírnéh drona s kamerou, ale ani ten nepřinášel nic zajímavého. I teď ho upřeně sledovaly, Fénix pečlivě zapisovala veškeré poznámky a Topo ho řídila.

„Máme něco?"

Farfalla semkla rty a zavrtěla hlavou, zatímco se jí míhaly prsty nad klávesnicí. Gamuza jen pokrčil rameny. „Jsou to prostě stíny, šéfe. Může to být cokoli," a Topo jen vztekle sykla nadávku. „Lítá to, jak když to nelítá a stejně se tu s tím morduju k ničemu. Hádám se s tím tady už čtyři hodiny a za chvíli se střídám s Ethanem v kabině."