Operace A-501-A ✓

Bez sebe

2. 4. 2077, Severní Amerika, USA – Anne Carterová

Byly čtyři hodiny ráno a já nespala. Byly čtyři hodiny ráno, ale já nezamhouřila oka celou noc. Byly čtyři hodiny ráno a moje holka ležela ke mně otočená zády, mezi námi byla mezera a já zírala na prostor mezi námi. Stačilo by tak málo, stačilo by se přisunout a těch čtyřicet centimetrů bych smazala. Jenomže to nebyla fyzická vzdálenost, která nás od sebe dělila. Ve skutečnosti mezi našimi srdci vězela propast a já neviděla na její dno. Její okraje od sebe byly vzdálené celé kilometry, ležel mezi nimi celý svět. Celý vesmír. Vesmír, ve kterém se ztratila moje máma.

Všichni říkali, že bude v pohodě. Že se vrátí. Že je v pořádku, ale já si byla jistá, že se něco stalo. Netuším, jak jsem to věděla, ale prostě jsem si to nedokázala vyhnat z hlavy. Nebylo to, že bych měla jenom strach, já to prostě tušila. Moje srdce krvácelo, bylo jako ochromené šokem a bolestí od té doby, co se nám neozvala. Bylo prázdné. Nebo spíš utlačené pod tíhou bolesti. Nemohla jsem dýchat, nedokázala jsem to vysvětlit a nikdo mě neposlouchal. Nikdo to nechápal a jen naoko předstírali, že tomu rozumí a že jen vyšiluju. Ale moje máma se nevrátí. Je pryč. Nebude tu. Už ji neuvidím.

Zvedla jsem se na lokti a sledovala skrz clonu vlasů Sofii. Ze začátku tu pro mě byla. Do háje, pořád tu je, jenomže tohle jsem si musela srovnat v sobě. Byla jsem ztracená, daleko z jejího dosahu. Kvůli tomu jsem na ni byla naštvaná, i když to nebyla její chyba a nemohla s tím nic udělat. Dělala všechno, co mohla. Zkusila všechno. Zahrnovala mě dárky, pozorností, snažila se mě rozptýlit, mluvit o tom, když pro mě bylo moc těžké vstát, zůstala se mnou doma. Neuvědomovala si to, ale já to viděla. Ničila jsem ji. Pomalu jsem ji stahovala s sebou do černé díry, do které jsem sklouzávala já sama. Nesměla jsem ji vzít s sebou. Neměla jsem na to právo.

Teď by byla ta chvíle, kdy bych se rozbrečela, ale mně slzy už došly. Moje duše byla prázdná. Jen slupka. Lapala jsem po dechu, ale pořád jsem se dusila. Obklopená kyslíkem a přesto umírající. Jak asi umřela máma? Ta myšlenka přišla tak rychle, tak nečekaně a nechtěně, až jsem se cítila, jako by mě někdo uhodil. Vjela jsem si prsty do vlasů. Jak mě taková blbost napadla?

Mrtvá. Tvoje máma je mrtvá. Posmíval se mi hlas v hlavě. Poslední dobou jsem měla pocit, že moje hlava je složená z několika hlasů. Tenhle hlas se se mnou pořád hádal a křičel mi pravdu do tváře. Hádala jsem se s ním, ale už jsem ztrácela argumenty, sílu na odpovědi. Už jsem mu věřila. Vzdala jsem ten souboj. Vzdala jsem hájení vlastní mámy, a proto jsem se cítila, jako bych ji zabila vlastní rukou. Protože jakmile přiznám, že se nevrátí, už ji nebude žádná myšlenka udržovat při životě. Už nebude mít šanci na návrat, už ji nic nebude nutit se vrátit.

Ztěžka jsem se vytáhla do sedu, spustila bosá chodidla na podlahu a vystřelila na chodbu. Zamířila jsem do obýváku. Sofie si zaslouží spánek, ale přesto se na ni jedna moje část zlobila za to, že může spát, že je v klidu a nic ji netrápí. Byla to přece moje máma, tak proč si dělat starosti? Zlobila jsem se na sebe za takové odsuzování, protože jsem věděla, že ji to taky trápí, jen mi to neříká, ale stejně tu byly chvíle, kdy jsem ji sledovala, jak sedí na gauči a volá si s kamarádkou, zdánlivě spokojená a směje se, zatímco já ji v těch chvílích nenáviděla. Nezasloužila si to, věděla jsem to, ale nedokázala jsem tomu zabránit.

Vylekaně jsem sebou trhla, když se rozsvítilo světlo. Otočila jsem se a podívala se na Sofii opírající se o futra dveří. Bílé vlasy s fialovými konečky měla rozcuchané. Zaměřila jsem se na hnědé odrosty a z nějakého důvodu je nenáviděla. Nesnášela jsem na ní úplně všechno. Tu její drobnou postavu, vytahané tričko na spaní, kraťasy, velké oči, které si mě měřily nicneříkajícím pohledem. Tu ruku s nemožným náramkem, který jsem jí dala před rokem k výročí. Nesundávala ho, ale já měla sto chutí k ní přiskočit a servat jí ho z ruky. Pamatovala jsem si okamžik, kdy jsem jí ho dala, měla jsem to vypálené v srdci jako jeden z nejlepších okamžiků mého života.