Operace A-501-A ✓

Kamarádka

22. 6. 2077, Severní Amerika, USA – Sofie Raptisová

Přemýšleli jste někdy, jak moc je život složitá hra? Cítili jste se někdy jako figurky na herní desce, se kterou pohybuje někdo jiný a vy jste nucení pohybovat se podle pokynů, bez šance zasáhnout? Co když jsou některé věci nevyhnutelné?

Moje dětství bych nejraději zapomněla, protože rodiče a mrtvý bratr rozhodně nejsou příjemné vzpomínky do rodinného alba. Pak přišla Anne a já byla šťastná. Jenže teď to nenechavé děcko, které drželo hrací kostku v ruce, vzteky zvrhlo celé hrací pole a všechno se rozházelo v nevzhledný chaos.

Zuřila jsem. Bolelo mě srdce, ale Anne vypadala naprosto v pořádku. Smála se s kamarády, našla si jinou holku a nevypadala, že by ji něco trápilo. Pro mě ale byl těžký každý nádech, každý krok bez ní byl utrpením. Často jsem sahala pro mobil do kapsy, že jí napíšu novinky, ale pak si vzpomenu, že je pryč a bolí to. Ukrutně to bolí.

Proto ve chvíli, kdy jsem šla do bufetu pro bagetu a viděla ji ve frontě, už mi došla trpělivost. Vypadala dokonale. Dlouhé hnědé vlasy jí spadaly až do pasu, něčemu se smála s jakousi blondýnkou, která jí položila ruku na rameno. To nemá ani trochu studu? Vážně mi musí svoji novou holku tahat přímo pod nos?

Nevnímala jsem Tristana, když se moje nohy daly do pohybu. Řítila jsem se jako šíp, jedovatá touhou po pomstě. Chtěla jsem, aby ji to také bolelo. Říkala, že nechce pomoc, ale nejspíš se zapomněla zmínit, že jen nestojí o tu moji.

Vší silou jsem se rozmáchla a tlačená setrvačností jsem do ní strčila z boku. „Co si o sobě kurva myslíš?" zasyčela jsem nenávistně.

Prudce se na mě otočila, vlasy jí zavířily kolem hlavy. Úsměv vystřídalo překvapení. Když mě poznala, v očích se jí mihnul stín. Rozhlédla se kolem sebe, protože nás teď pozorovali úplně všichni. Falešně se zasmála. „Sofie? Ahoj."

„S tímhle jdi někam!" Znovu jsem do ní strčila. „Jako fakt? Fakt jsi taková mrcha? Ahoj? To je všechno?"

Zamračila se. „Teď ne, Sofie."

Uchechtla jsem se. Zněla jsem vyšinutě? Cítila jsem se vyšinutě. „Teď ne? A kdy? Kdy?!"

„Sofie," zavolal na mě Tristan zoufale. Dotkl se mé paže, ale já se mu vytrhla.

„Nech mě, Trisi!"

„Tohle není správné místo," naléhavě mě zatahal za ruku.

Anne se pořád hraně usmívala. Ne! Chtěla jsem, aby brečela. Aby trpěla. Aby myslela, že umře bolestí. Chtěla jsem, aby se mi omluvila, aby řekla, že to byla hloupost. Chtěla jsem jí odpustit a milovat ji. Nenáviděla jsem to, že jsem ji nepřestala milovat. Chtěla jsem ji nenávidět, ale zatím jsem jen nenáviděla samu sebe za to, že ji pořád zbožňuju.

Anne si povzdechla, ale pak nasadila masku odhodlání a chytila mě za ruku. „Tak pojď," zavrčela nakvašeně a táhla mě k nejbližší třídě. Nakoukla a když zjistila, že tam je prázdno, pokývla mi, ať tam vejdu.

Poslušně jsem nakráčela dovnitř. V polovině místnosti jsem se zastavila a s rukama zkříženýma na hrudníku jsem se na ni otočila. Zůstala stát u dveří a s obavami mě pozorovala. Zatínala čelist a pěsti se jí třásly.

„Proč jsi tak krutá?" hlas se mi třásl bolestí.

„Do školy snad chodit můžu, ne?"

Odfrkla jsem si. „Ale proč se tu musíš ukazovat s ní? Jako fakt musím koukat na tvoji holku? Kdy ji odkopneš jako mě?"

Nechápavě se na mě dívala a zamračila se. „Holku?"

„Nedělej blbou! Ta blondýna, co Tristan viděl s tebou u tvýho bytu!"

Vystřídalo se jí ve tváři několik emocí. Ticho bylo nesnesitelné. Odfrkla jsem si. Samozřejmě nečekala, že to zjistím. Dívala se do země, ale pak popošla blíž ke mně. „To byla Cassidy. Se Simonem ke mně přijeli, protože měli starost."

„Cassidy?" Musela jsem špatně slyšet.

„Jo," odtušila a zamířila ke dveřím. „Jestli to je všechno..."

Vystřelila jsem ke dveřím ve chvíli, kdy je začala otevírat. Zabouchla jsem je. „Ne! Není to všechno! Miluju tě, slyšíš? Miluju, ale pro tebe to nic neznamenalo! Nic! Jsi v pohodě, zatímco já nemůžu ani spát, jako moc mi chybíš!" Slzy v mých očích jsem brala jako slabost, ale neměla jsem, jak s nimi bojovat. Vůbec jsem tohle říct nechtěla, prostě to ze mě padalo, stejně jako jsem neovládala svůj prosebný pohled.

Najednou takhle zblízka vypadala strašně vyčerpaně a strhaně. Pod očima měla temné kruhy, bledou pleť a jiskřičky v jejích očích zmizely. Vypadala omámeně.

„Sofie," řekla zlomeně. Mrkala, aby zahnala slzy. „Neopovažuj se tohle říkat, slyšíš? Pořád jsi jedna z nejdůležitějších částí mého života. Do prdele, vždyť jsi pořád můj život." Po tvářích jí stékaly slzy.

Zarazila jsem se. Můj hlas zněl trapně tence a ubrečeně. „Tak proč jsme od sebe?"

Vzala můj obličej do dlaní. „Protože jedna z nás se musí zachránit. Je to pro obě bezpečnější, víš? Nedokážu někoho milovat s tím, že ho můžu kdykoli ztratit."

„Já bych tě neopustila. Vždyť to nedává smysl. Odkopla jsi mě, protože ses bála, že tě opustím?"

„Nechci tě zničit."

Odvrátila jsem tvář. „Chybíš mi."

Zhluboka se nadechla a zavřela oči. „Ty mi taky strašně moc chybíš."

Odvážila jsem se doufat. Přivinula jsem se k ní pevněji. „Co s tím uděláme?"

Usmála se, přiblížila svou tvář k mé. Stoupla jsem si na špičky a zamžourala na její rty. V tom se ale pohnuly v příšerné větě. „Zjistila jsem, že umím být dobrá kamarádka," zašeptala jen pár centimetrů od mých rtů.

Polkla jsem. „Kamarádka," zamumlala jsem. Nechtěla jsem být její kamarádka. Jenomže při pohledu do jejích bolestných očí jsem si uvědomila, že ji nedokážu odpustit. Budu ji milovat zdálky, ale budu aspoň blízko u ní. Chci jí být nablízku, ať to znamená cokoli. Chci všechno. Její špatné nálady po ránu, sledovat, jak se nechává unést emocemi i nemoct usnout, když se bude do noci učit a svítit v pokoji, všechny její dny, nehledě na to, jaké budou. Dopisování si uprostřed noci, když nebudeme spolu, půlnoční hovory pod peřinou, filmové večery a polštářové bitvy. Chci Anne a všechno, co k ní patří, dobré i zlé. 

 „Jo. Umím být taky skvělá... kamarádka." A ještě lepší přítelkyně. O to ona ale nestojí. Kamarádka bude fajn. Stačí mi to. Až na to, že vůbec.

Juchů, jelikož tohle píšu s předstihem, dneska mi začaly prázdniny (29. 6.) a fakt jsem to potřebovala. Můžu už vám možná prozradit, že jelikož 501 má rozplánované kapitoly a není tím pádem co vymýšlet, už rozpracovávám nápad na novou knížku (resp. na víc knížek, ale jedné se teď věnuju hodně). Už vznikl nápad, postavy, myšlenkové mapy (rozvíjení příběhu), různé scény a teď už chybí pár věcí dodělat, složit písničky, vybrat písničky existující a sepsat dohromady příběh a osnovu kapitol - osnova příběhu už je, chybí jen poskládat. Budete tu mít pět hlavních postav, s 501 to nesouvisí ani trochu (druhý díl bude, ale dám si pauzu) a neskutečně se těším! Zatím neřeknu název, ale můžu vám říct, že té knížce věřím na 100% a bude to stand alone. Doufám, že si ji zamilujete.

S láskou vaše EmEs