Operace A-501-A ✓

Průzkum

25. 3. 2077, někde ve vesmíru – Dragonfly, č. 7567

Po necelých třech týdnech se mi konečně podařilo něco spravit. Fénix, která už pár dní došlapovala na nohu s jistotou sobě vlastní, to radost určitě neudělá. Ze všech našich šrámů zůstaly jen mizející jizvy. Fénix se chystala na první průzkum a já se rozhodl jít s ní.

„Fénix," přišel jsem k ní zvesela.

Podezřívavě se na mě podívala. „Co zase chceš?"

Vytáhl jsem předmět, který jsem dokázal spravit. Plácla se do čela a podívala se na mě skrz prsty. „Ne. Slyšíš? Ne! Jestli nějaký rozbitý věci v téhle kraksně nelituju, tak je to tohle. Stačilo mi to celou dobu, co to fungovalo. Říkám ne a myslím to vážně. Jednou to něco zahraje a jdu to osobně rozmlátit na mikroskopické kousíčky."

Rádio. Vadilo jí rádio. Náš hudební vkus se neshodoval a jakmile jsem jí pustil Queeny, sjela mě tak pohoršeným pohledem, až to raději Farfalla ztlumila. Ve skutečnosti to nebylo rádio v pravém slova smyslu, ale zařízení mělo v sobě nahrané písničky, které jsme tam dali před odletem.

„Ale no tak, ptáčátko! Nenutím tě přece tancovat. Copak jsi nikdy neslyšela, že hudbu vybírá řidič?" Usadil jsem se vedle jejího batohu a nevinně se usmál. „Můžu ti tam pustit i něco jiného. Věř mi, s hudbou to bude mnohem lepší."

Protočila oči. Seklo jí to. Bílé tílko a dlouhé černé kalhoty s páskem a mnoha kapsami, vlasy měla v rozcuchaném drdolu a na rtech jí výjimečně pohrával její pobaveně znechucený škleb. Smotala lano a připevnila ho k batohu z boku. „Tak zaprvé, máš štěstí, že mě nenutíš tancovat, protože bych ti už vážně vyškrábala oči, i když by mě to odkázalo k věčnému životu tady. Zadruhé, opovaž se mi pustit z toho cokoli, jinak to vážně poletí tou dírou ven. Zatřetí, hudba je otravná zbytečnost, tak to ani nezkoušej uhrát na zábavu. Nenávidím zábavu. Navíc ani nejsi řidič. Nikam nejedeme, jestli sis nevšiml, tak pořád tvrdneme na jednom místě," podívala se mi do očí a přehrabovala se v batohu. Zamžoural jsem na lahev v její ruce.

„To je lak na vlasy?" myslel jsem, že tyhle ženské chemikálie vůbec nepoužívá. Ani se moc nelíčila, což mi ani trochu nevadilo. Nesnášel jsem ty holky, co si na tvář napatlaly všechno, co našly v drogerii.

„Jo," dala si ho do batohu.

Skepticky jsem ji přejel pohledem. „To jako bereme s sebou? K čemu?"

Povytáhla obočí. „Asi si tím přelakuju vlasy, až zahučím do nějakého křoví, ne? Nastolíme novou módu," dobrou minutu se mi dívala do očí s naprosto vážným výrazem, pak se ale ušklíbla a zavrtěla nade mnou hlavou. „Ty seš fakt důvěřivej trouba. Je to můj plamenomet," řekla to se samozřejmostí, jako by mi jen oznamovala, že má dvě ruce místo čtyř.

Vytřeštil jsem oči ještě víc. Snad mi bylo milejší, když mi tvrdila, že to má pro parádu. „To byl dobrej vtip," tázavě se na mě podívala, „byl to vtip, že jo? Prosím, řekni mi, že si děláš srandu."

Povytáhla obočí a dala si ruce v bok. „Proč bych si dělala srandu? Zrovna já?"

„No... Přece nemáš plamenomet, ne?" vjel jsem si prsty do vlasů. „Prosím, řekni mi, že nemáš plamenomet, je to přece jenom lak," zasmál jsem se.

Vytáhla zapalovač. Jestli mi předtím nevypadly oči, teď už se musely každou chvíli kutálet po podlaze. „Už tomu věříš?"

„Zapalovač přece byl zakázaný... Můžeš mi říct, proč tu máš domácí plamenomet?"